Co navštívit v Norsku – Lofoty
2. 9. 2012
Lofoty jsme v červenci letošního roku procestovali na kolech, budu se tedy při popisu těchto nádherných ostrovů věnovat především z pohledu cyklisty, což ovšem neznamená, že údaje zde podané nejsou aplikovatelné i pro motoristu či pěšího, případné odlišnosti vypíchnu přímo v textu.
Úvod
Lofoty se nacházejí na 68. a 69. stupní zeměpisné šířky severně od polárního kruhu v severním Norsku. Hlavní ostrovy jsou /bráno od severu k jihu/ Austvågøy, Gimsøy, Vestvågøy, Flakstadøy, Moskenesøy a dále na jih najdeme malé a izolované ostrovy Værøy a Røst. Samosprávné jednotky jsou Vågan, Vestvågøy, Flakstad, Moskenes, Værøy and Røst. V průběhu historie se územní vymezení Lofot výrazně měnilo a v současnosti někteří k nim řadí i ostrov Hinnøya a stovky menších ostrovů, ostrůvků, skal a „skerries“ východně od Austvågøy.
Všem dominují klidné zátoky, ovčí pastviny, malebné vesničky a impozantní, ledovci utvářené skalnaté hory, úseky pobřeží, chráněné zátoky, velké panenské oblasti a obecně jsou Lofoty pověstné svými přírodními krásami.
Mezi pevninou a soustrovím leží obrovský, otevřený Vestfjorden a na severu další nádherné soustroví – Vesterály /Vesterålen/. Správní centra jsou Leknes na Vestvågøy a Svolvær na Våganu.
Nejvyšší hora je 1161m vysoký Higravstinden na Austvågøy. Slavný Moskstraumen (Malstrøm) je systém slapových vírů v západní části Lofot a pro jeho vychutnání doporučuji plavbu trajektem přes něj v silném větru. Nám se tohle „poštěstilo“ a nezapomenutelný zážitek to byl zejména pro naše žaludky.
Celková populace činí 24 500 obyvatel a plocha 1 227 km².
Název Lofoten /staroseversky Lófót/ je moderní formou slova Lofotr, což byl původní starý název ostrova Vestvågøya. První část „ló“ znamená rys ostrovid, druhá pochází ze staroseverského fótr znamenající noha. Tvar ostrova původním obyvatelům připomínal nohu rysa. Pro srovnání, starý název sousedního ostrova Flakstadøya byl Vargfót, což znamená vlčí noha – vargr znamenal vlk.
Mimochodem, byť v češtině název Lofoty označuje množné číslo, v norštině se jedná o jednotné číslo.
Příjezd na Lofoty
Věnovat se budu jednotlivým typům dopravy.
Letecky
Pevninské město Bodø je často používáno jako základna pro cestování na Lofoty. Pokud sem poletíte, tak jako my, je potřeba si při koupi letenek uvědomit, že byť máte letenku pokračovací, nikoliv dvě separátní, musíte si při přestupu v Oslu zavazadla přeložit sami. V současné době neexistuje přímý let Praha- Bodø, přesedá se v Oslu, a ačkoliv je cestující v Praze odbaven až do cílové destinace, svá zavazadla si musí sám vyzvednout a znovu odbavit, což mimo jiné znamená, že musí opustit bezcelní zónu. Pokud máte standardní zavazadlo, stačí si na přestup vyhradit alespoň 2 hodiny, ale při jakémkoliv náznaku, že si vezete nestandardní věc, počítejte na přestup minimálně 4 hodiny. Slovo minimálně zdůrazňuji. Důvod této šaškárny je ten, že letiště Oslo nemá vnitrostátní transfer, tj. na destinacích z Osla kamkoliv v rámci země se musí cestující komplet postarat o svá zavazadla.
Pásy v Oslu, na kterých vyjíždějí, jsou trojího typu: standardní zavazadla, nadrozměrná zavazadla a nepřenositelná zavazadla /nebo tak nějak podobně/. Turistické batohy vyjedou v druhé skupině a kolo, kočárky a rybářské pruty ve třetí. Chce to pohlídat si to a rozdělit se, protože většinou každý pás je na jiné straně haly. Vyzvednutá zavazadla je potřeba dopravit k přepážce „dropp-off, což je bohužel o patro výš, než kde je příletová hala s pásy. Zkuste se narvat do malého výtahu s dvěma koly ve stadiu kokonu plus haldou dalších věcí.
Na cestě domů se nic podobně stresujícího vykonávat nemusí, protože Oslo mezinárodním transferem disponuje.
Závěrem malá rada: nevím jak vlakové či autobusové nádraží v Bodø, ale budova trajektů je otevřená 24 hodin. Tedy při čekání na nějaký brzký ranní spoj doporučuji přesun k trajektům, byť byste neměli v plánu lodí dále pokračovat. Bude tam teplo, sucho a WC. Letiště v Bodø zavírá v 1 v noci /tohle vím přesně/ a otevírá se buď v 5 nebo v 6 ráno.
Ostraha si letiště před zavřením v noci prohlídne a není možné zde strávit noc někde v ústraní haly.
Letěli jsme se společností Norwegian, která nám umožnila vzít si 40kg zavazadel na osobu. Kolo jsme platili zvlášť, paušální poplatek byl 37€. Podle Norů se jedná o paušální poplatek za celý let bez ohledu na počet přestupů, tudíž na cestě zpátky nás stáhli jen o 37€/kolo, kdežto při letu tam nás na Ruzyni ludry jedny hamižný připravili o 37€/kolo/let. Tahle platba „navíc“ je zatím ve fázi reklamace.
Na Lofotech se nalézají 3 letiště: ve Svolværu, Leknes a na ostrově Røst, na ostrově Værøy se nachází heliport. Bývalé letiště je zavřené kvůli nebezpečným větrům /ano, já už vím, jak zde umí foukat/ a nepoužívá se. Řídící věž je přestavěna na vynikající obchůdek s čokoládou. Majitelka je velmi příjemná a vstřícná, má tam malou provozovnu a zboží vyváží do celého světa.
Loď
No ano, jelikož Lofoty jsou ostrovy, ideální vstup na jejich půdu z pevniny je právě lodí. Místní rozlišují několik typů a dobře radím, nepokoušejte se pojmem „trajekt“ zahrnovat všechno, co plave na vodě. Jsou na to hodně citliví. Já jako suchozemec jsem v tom rozdíl neviděla, oni ano. Podle nich je trajekt pouze loď na trase Bodø - Moskenes, případně přes Værøy a Røst. Všechno ostatní má svůj specifický název.
Hurtigruten, doslova rychlá cesta
Už více než století jezdí legendární pobřežní trajekt Hurtigruten mezi městy a vesnicemi na pobřeží a představuje pro ně životně důležité spojení. Zároveň nabízí také velmi zábavný /a oblíbený/ způsob poznávání Norska. Rok za rokem vyjíždí noc co noc z Bergenu na sever jedna z jedenácti lodí, která během šestidenní plavby do Kirkenes zastavuje v 34 přístavech. V Kirkenes se otočí a zamíří zpět na jih. Zpáteční cesta zabere 11 dní, během nichž loď urazí 2500 námořních mil. Za pěkného počasí působí pobřežní krajina s fjordy a horami naprosto úchvatně.
Pro přístavy na trase Hurtigrutenu a jejich obyvatele, především v oblasti severního Norska, jsou pravidelné příjezdy lodí pevnou součástí jejich denní rutiny. Případná zpoždění či vynechání pravidelného cyklu některou lodí jsou pro místní média událostí hodnou zpracování. Nejen že se díky Hurtigrutenu do nejodlehlejších vesnic dostanou lidé a zboží, ale též se takto rychle šíří zprávy a informace. Jízdním řádem jsou ovlivňovány rovněž termíny návštěv lékařů, úřadů a rodinná setkání. V malých přístavech na severu plní Hurtigruten také sociální funkci. Během maximálně půlhodinových zastávek se obyvatelé obcí vydávají na palubu, kde v bufetu společně vypijí kávu, vymění informace a obstarají si nejnovější časopisy. Tito návštěvníci, označovaní jako kaffegjengs, opouštějí loď až bezprostředně před jejím odplutím.
Lodě zastaví na Lofotech v přístavech Stamsund a Svolvær. Cestovat s ní lze jak pešmo, tak s autem či kolem. Jak je to s nutností rezervace pro auta netuším.
Doba plavby je asi dvojnásobná proti lodím Hurtigbåt.
Hurtigbåt, neboli vysokorychlostní plavidlo
Přístav těchto expresních katamaránů je umístěn u autobusového nádraží v Bodø. Takto je i označen na ukazatelích, proto jsme taky byli za blbce, když jsme se vyptávali, kudy k přístavišti. Tázaný vždy vytřeštil oči a divil se: „No to musíte přeci na autobusák!“.
Lístky na loď se kupují v kanceláři naproti přístavu a cena byla několik set NOKů pro dva lidi + kola. Na loď se vstupuje po rampě, což je důležitý fakt pro cyklisty, protože kolo i s vozíkem se takto vytlačí rovnou na palubu. Hned za vchodem do lodi jsou velké místnosti určené k odložení zavazadel, a zde jsme si i nechali kola s veškerou bagáží.
Tyto katamarány zabezpečují spojení mezi Bodø /na pevnině/ a Svolværem /na Lofotech/.
Na této trase se plaví 3 loďě: M/S «Steigtind», M/S «Salten» a M/S «Ofoten». Vyplouvají jednou denně a pojmou 195-212 pěších pasažérů. Auta se nepřepravují a kapacita pro cyklisty bude nízká, odhadem tak 10 kol /více nepojme úložný prostor/.
My jsme se s Hurtigbåt plavili v červenci, v sobotu – tj. ve vrcholné sezóně a kapacita byla zaplněná tak do 1/3. Podle mého nebude nutná předběžná rezervace. Turistů s námi bylo pomálu, většinou se jednalo o domorodce, kteří se vraceli z „velkoměsta“ /rozuměj z Bodø/.
Pro pejskaře je důležité, že se na loď smí i s jejich miláčky. Jen nemohou volně pobíhat, na lodi je místnost s velkými klecemi, kde musí pejskové plavbu přečkat.
Trajekt
Jediné spojení, které má turista právo nazývat trajektem, je loď plavící se na trase Bodø – Moskenes, případně plující i na ostrovy Værøy a Røst. Zde je možné i transport aut. Co jsme tak viděli, tak je lepší mít rezervaci. Rezervace je možná do 50% kapacity lodi, zbytek už zůstává nerezervován a je k dispozici ostatním motoristům. Jako jinde, i zde platí, že kdo dřív přijde, ten dříve mele. Fronty na loď bývaly i několik hodin a nebývalo výjimkou, že ne na všechny se dostalo.
Řazení na přístavišti: bývá zde několik pruhů a nad každým je cílová destinace. Tyto pruhy jsou určeny motoristům bez předchozí rezervace. Ti s rezervací mají určený jediný pruh a vjíždění do podpalubí přednostně. Za rezervaci jsme viděli v turistické kanceláři poplatek 100NOKů.
Cyklisté ani pěší nemusejí mít žádnou rezervaci a na loď jsou vpuštění jako první. Kola se odkládají do prostoru pro auta a z toho dedukuji, že jejich počet je téměř neomezený. A na rozdíl od Hurtigbåt, kde se za převoz kola platilo, zde kolo cestuje zadarmo a jeho majitel za zlomek ceny, za který se přepravují motoristé. To už i kafčo na palubě bylo dražší. Cena byla několikanásobně nižší než plavba Hurtigbåt. No a co jsem tak viděla, tak cena pro motorizované začínala na čtyřmístném čísle...
Na trase Bodø – Moskenes je možné plout buď přímým trajektem, nebo zajíždět i na vzdálenější ostrovy Værøy a Røst.
Pejskaři budou zklamaní, dovnitř se se psem nesmí, ti musí zůstat buď v autě v podpalubí, kam se po dobu plavby nesmí, nebo se s ním může být venku, v žádném případě nebude posádkou vpuštěn dovnitř. Ono se to zdá jednoduché, ale takto jsme se plavili 3x / Moskenes – Værøy, Værøy – Røst, Røst – Bodø/ a z toho 2x řádila silná vichřice, která navíc v kombinaci s mořským vírem Mahlstrom, známým též jako Moskenstraumen, vytvářela tak silné vlny, že nebylo možné pobývat venku a psi museli být zavření v autech. Jelikož tehdy zvracelo 99% pasažérů, předpokládám, že podobně blbě bylo i hafanům dole. A bacha, není povoleno za dobu plavby pobývat v autě nebo se k autu dostat. Proto je nutné se rozhodnout již při vjezdu na loď, kam se psem.
Lístky se kupují přímo na lodi a je možné platit hotově i kartou.
Přístaviště v Bodø je otevřené 24 hodin denně a poskystuje turistům zázemí při čekání na noční či brzký ranní spoj.
A jen pro zajímavost, plavba Røst – Bodø trvá 8 hodin.
Pozemní cesta
Ano, ačkoliv jsou Lofoty ostrovy, je možné se dostat na ně suchou nohou, pardon, suchou pneumatikou. Lze to díky „Lofotskému pevninskému spojení“ neboli „Lofast“ /z norštiny „Lofotens fastlandsforbindelse“/. Používáno je od 1.12.2007 a jedná se o součást Evropské trasy E10 spojující soustroví Lofoty s pevninou a poskytuje přímé spojení na Lofoty z okolních obcí.
Lofast nabízí výrazně kratší silniční spojení přes ostrov Hinnøya na pevninu, aniž by vyžadoval jakékoliv trajekty, další výhodou je, že lze řídit auto poměrně velkou rychlostí.
Všechny větší ostrovy na Lofotech jsou již mezi sebou propojeny mosty nebo podmořskými tunely a výsledkem je, že po postavení Lofastu se lze téměř z libovolného místa Lofot dostat na pevninu.
Lofast využívá několik tunelů, nejdelší je Sørdal Tunnel /6,3 km/ a druhý Sløverfjord Tunnel /3,3 km/. Dále je zde pět dalších tunelů a 700m dlouhý Raftsundský most. Závěrečný most překlenující se z Hinnøya na pevninu využívá stávající Tjeldsundský most.
Doprava na Lofotech
Kromě stopování jsme si vyzkoušeli všechny dostupné druhy dopravy po těchto ostrovech.
Tunely a mosty
Jelikož jsou Lofoty tvořeny několika ostrovy, je nutné se vždy nějak dostat z jednoho na druhý. Většinou jsou spojeny mosty, což pro cyklistu není až taková výhra, jak to vypadá. Mosty jsou úzké a většinou prudce do kopce a následně prudce z kopce a na některých z nich jsou semafory. Není ve fyzických možnostech cyklisty to stihnout projet na zelenou. Možností je tlačit kolo na boku mostu, kde většinou bývá úzký pruh chodníku pro chodce, bohužel většinou s vysokým nájezdem /cca 20cm/, kdy je téměř nemožné ho překonat s plně naloženým kolem. Několik dalších mostů je i ve vnitrozemí ostrovů.
Tunely jsou trošku jiný level. Na Lofotech je jich několik a s výjimkou jednoho se nám vždy povedlo najít starou cestu šplhající přes průsmyk či hory, po které se jezdilo do doby, než byl postaven tunel provrtávající hory. U toho jediného jsme ale ještě netušili, že máme hledat něco jako starou cestu. Tato alternativa totiž není nějak výrazně značená, dokonce jsou na vjezdu často zátarasy či značky se zákazem vjezdu. Je potřeba si před vjezdem do tunelu všímat právě takových odboček a vydat se raději po ní. Když je nezbytí, tak v tunelech doporučuji blikat všemi dostupnými i nedostupnými světly a dýchat co nejméně.
Mezi ostrovy Vestvågøy a Flakstadøya vede dlouhý a strmý podmořský Nappstraum tunel. Díky tomu, že vede pod mořem, je jasné, že neexistuje žádná objezdná stará cesta přes hory. Pro cyklisty je zde velmi zajímavá varianta – mezi osadami Ballstad a Nusfjord se jednou denně plaví speciální cyklotrajekt. V reálu nejde o nic jiného než o starou, vyřazenou rybářskou loď a partu mladíků, kteří se takto v létě živí. Cena je několik set NOKů pro 2 pasažéry na kolech.
Převoz je zajištěn z Ballstadu /ostrov Vestvågøy/ do Nusfjordu /ostrov Flakstadøya/. Bacha, opakovaně jsme se přesvědčili, že bližší podrobnosti neznají ani v informačních kancelářích a na netu jsou špatné kontaktní údaje.
Obecně platí, že z Ballstadu trajekt odjíždí v 11 hodin, do Nusfjordu připlouvá ve 12 hodin, vyloží cyklisty, naloží cyklisty směřující opačným směrem a vrací se zpět do Ballstadu, kam doráží v 13 hodin. Plavba je jen jednou denně a je vyžadována předchozí rezervace. Jelikož majitelem lodi je Kræmmervika Rorbuer v Balstadu, doporučuji přímo kontaktovat je, aby se předešlo nedorozuměním. Cena byla několik set NOKů za dva cyklisty, ale na rozdíl od Hurtigbåt, zde bylo jasné, že peníze plynou přímo rybářům, kteří se takto snaží přežít hluchou sezónu. Tresky, hlavní obživa rybářů, se totiž loví jen v zimě a léto je špatné z hlediska výdělku.
Důležité upozornění: z přístavu k lodi sice vede rampa, ale kolo se musí na palubu lodi přehodit či přenést přes bočnice lodi, ve výšce cca 1m. Stejně tak se tudy musí dostat pěší. Není zrovna jednoduché takto podávat plně naložené kolo a při vykládce je vhodné si pohlídat, aby kolo nespadlo do moře /jako se to skoro stalo mě/.
Tento cyklotrajekt je v provozu od 15.června do 15.srpna.
Web věnovaný norským tunelům včetně upozornění, do kterých není povolen vjezd cyklistům.
Autobus
Na ostrovech jezdí pravidelné autobusové linky. My jsme jejich služeb využívali na konci pobytu, kdy už se nám fakt nechtělo sedat na kolo a objíždět přilehlé vesničky, jelikož nás po těch 3 týdnech na kole poněkud bolela zadnice.
Jeli jsme takto na trase z Å do Moskenes /4,5 km/ a platili jsme 32NOKů za osobu. Bez kola, ty zůstaly v kempu. Další den jsme se přesunovali z Moskenes do Reine /8-10km/ a cena byla stejná. Nevím, jak to tedy mají zavedené, každopádně je to dost drahý způsob přepravy. Je možné, že na delší vzdálenost to už tak strašné nebude a na kratší vzdálenosti mají cenu nastavenou jako paušál.
Řidič dle přání zastaví kdekoliv na trase, a to i mimo zastávku.
Evropská silnice E10
Evropská silnice E10 je evropskou silnicí 1. třídy. Začíná v norském Å, a končí ve švédském Luleå. Přibližná trasa: Å – Leknes – Svolvær – Gullesfjordbotn – Evenes – Bjerkvik – Kiruna – Töre – Luleå. Celá trasa měří 880 kilometrů. V úseku 168km, probíhajícím na Lofotech, se neplatí mýtné pro žádný typ auta.
Před rokem 1985 název E10 označoval trasu vedoucí z Paříže přes Brusel, Amsterdam do Groningenu. Silnice mezi Narvikem a Kirunou byla dokončena v roce 1984. Téhož roku byla pokřtěna norským králem Olafem V. a švédským králem Karlem XVI. Gustavem. Od té doby je tento úsek pojmenován Kong Olav Vs vei. Před tím neexistovalo silniční spojení mezi těmito městy a muselo se jezdit vlakem, nebo dlouhou objížďkou přes Finsko. Od roku 1992 značí E10 nynější trasu. Na konci roku 2007 měla E10 celkem 18 tunelů o celkové délce 20,4 kilometrů, všechny na území Norska.
O silnici se někdy hovoří jako o dálnici, byť do ní má místy hodně daleko. Většinou úzká, s hodně zatáčkami a serpentinami, naprosto nepřipravená pojmout ty kvanta karavanů, které po ní den co den míří do Å či naopak. Docela často jsou na ní úseky, kde se dva karavany nemohou vyhnout a musejí se míjet na rozšířených místech, které se tu a tam vyskytují.
Povedlo se nám přejet celé Lofoty na kolech natěžko bez újmy, ale občas to bylo hodně o nervy. Většina řidičů byla velmi slušných a předjížděla nás s bezpečným odstupem, ale asi tři auta nás míjely tak natěsno, že to hrozilo kolizí. Když byla možnost, snažili jsme se jet na ostrovech spíše po okreskách a místních komunikacích, což ale ne vždy bylo možné /např. pro ostrovy Moskenesøya a Flakstadøya je E10 jediná silnice, která přes ně vede/. Bezpečně se vyhnout E10 šlo jen na ostrově Vestvågøya, protože má dvě paralelní komunikace – E10 vedoucí po severním pobřeží a okresku č. 815 jdoucí po jižním pobřeží. Ostrov Austvågøya to má tak půl na půl, jižní polovina ostrova má jen E10, na severním výběžku ostrova je další místní cesta, obkružující jej dokola. Tam se nám líbilo patrně nejvíce, povrch byl šotolinový, auta jsme potkávali jen sporadicky a většinou to byli domorodci, žádné karavany.
Zajímavosti
Pro Lofoty jsou typické dva obrazy: rorbu /takové ty červené baráčky/ a všudypřítomné stojany na sušení ryb.
Sláva tresce
Hlavním zdrojem obživy Lofoťanů jso ryby, ryby a zas jen ryby. Hlavní sezóna je od poloviny ledna do poloviny dubna, kdy místní rybáři téměř nespí. Rybolovu se účastní stovky malých rybářských lodí. Většinu úlovku tvoří sušené tresky, které jsou následně sušeny a ve velké míře exportovány.
Existují dva hlavní způsoby konzervace tresek. Saltfish znamená, že se ryba rozřeže na filety, nasolí a suší asi tři týdny. Klipfish znamená, že nasolená ryba se očistí, znovu nasolí a suší. Původně se ryby sušily na útesech /klip v norštině, dnes tento proces probíhá ve velkých vyhřívaných provozovnách.
Ovšem způsob, který je rozšířený na severu Norska, je stockfish. Je to starobylá metoda konzervace: každý rok se 15 000 tun ryb uřežou hlavy, ryby se podle velikosti spárují, sváží dohromady a přehodí přes tyče velkých dřevěných rámů ve tvaru A, které jsou k vidění všude na severu Norska. Ryby ztratí kolem 80% své váhy a výsledný produkt se většinou vyváží do Itálie, část také do Španělska a Portugalska.
Takto konzervované ryby vydrží léta a nejčastěji se pojídají syrové /jsou trochu tuhé, ale výborně se hodí k pivu/, solené nebo pomocí vody upravené do původního stavu. Je to koncentrovaná dobrota: kilo takto upravené ryby má stejnou nutriční hodnotu jako 5kg čerstvých.
My jsme se takto dostali k továrně, kde se masivně tresky sušily. V praxi se jednalo o kvantum dřevěných konstrukcí, kde po stech či tísících volně visely ryby, seshora na ně kálely rackové a zespoda z nich odkapávalo nazelenalé hnijící maso.
Pokud by někdo chtěl takovou fabriku navštívit a projít si celý proces, doporučuji ostrov Røst. Sami jsme tam sice nic takového neviděli, ale doporučovali nám to francouzští kajakáři.
Rorbu
Lofoské dějiny jsou úzce spjaté se zdejším rybářským průmyslem. O zdejší vody, které se staly bohaté na tresky po ústupu ledovců asi před 10 tisící lety, se sváděly nesčetné bitvy. V roce 1120 tu král Øystein založil první kostel a dal zbudovat řadu rorbuer /doslova domy „veslařů“/, což byly dřevěné sruby pro rybáře. Měly rozměry 4x4m, ohniště, ze z udusané hlíny a malý krytý vchod. Král si tím zajitil dohled nad místním hospořářstvím a bohaté daně.
Odkaz krále Øysteina je stále živý, protože nejběžnějším lofotským příbytkem zůstává rorbu společně se svým bratránkem zvaným sjøhus. Zatímco rorbu /plurár rorbuer/ kdysi přestavoval špinavou, maličkou červeně natřenou boudu u přístavu, dnes se tento název stále volněji užívá pro jakékoliv červeně či okrově zbarvené dřevěné stavení.
První z rorbu neboli rybářských chýší byla postaveny kolem pobřeží na ostrově Austvågøy ve 12.století na příkaz krále Øysteina, který sem přijížděl v zimě na lov tresek a strávil tady nějaký čas odpočinkem. Než byly tyto chýše vybudovány, přespávalo se pod obrácenými rybářskými čluny, což bylo poněkud nepohodlné, obzvláště v zimě.
Tradičně se rorbuer stavěly z polen vyplavených mořem a natíraly se červeným barvivem, které bylo vyrobeno z rybího tuku /některé prameny uvádějí i to, že se jedná o směs zvířecí krve/. Chatrče sestávaly ze dvou částí: z jakési ložnice a jídelny nebo společenské místnosti a menší skladovací místnosti. Slovo rorbu je odvozeno od ror „veslovat“ a bu znamená v doslovném překladu obydlí.
Budovy jsou postaveny na pevnině, ale s jednou částí i nad vodou pomocí sloupů, což umožňovalo snadný přístup k plavidlům.
Sjøhus /doslova „mořský dům“ je běžná ubytovna, jaké se stavěly v docích pro rybáře zpracovávající úlovky. Ti v nich jedli a přespávali.
Kde nakupovat potraviny a jiný proviant
Nejprve důležité upozornění, na ostrovech není směnárna ani banka, je tedy nutné mít peníze vyměněny ještě z pevniny. Možné to je buď na letišti v Oslu, nebo v Bodø na poště. Nám se pak ještě nějaké eura povedlo vyměnit v turistické kanceláři v Henningsværu, ale v nepříliš výhodném kurzu a jen malou částku. Ale zase na druhou stranu od nás vzali i mince, v což jsme ani nedoufali.
Plynové bomby se nejlépe shánějí ještě v Bodø, kam stejně každý cestovatel musí dorazit, než se vydá dále na Lofoty. Dají se koupit jak v outdoorových obchodech a nákupních centrech, tak na benzinkách. Dále na Lofotech už je to horší, zde mají licenci na prodej plynu jen benzinky a to ještě pouze některé. Bez problémů to je k sehnání ve Svolværu a v Leknes, kde je více než jedna benzínová stanice.
Nejsnáze dostupné byly šroubovací kartuše kompatibilní s českým VARem, které byly nabízeny v různých velikostech, a dále napichovací kartuše Campingaz /ty ale jen někde/. S ohledem na všudypřítomný vítr doporučuji počítat spíše s větší spotřebou plynu.
Nejlevnější potraviny jsou v obchodech typu Rima a Remi – našli jsme v Bodø, ve Svolværu a v Leknes. O něco dražší je Coop a nejdražší jsou malé krámky ve vesničkách, kde široko daleko není jiný obchod. Coop najdeme v těchto destinacích: Svolvær, Kabelvåg, Laukvik, Leknes, Reine a ostrov Værøy. Pro cyklistu může být důležité, že zvlášť pokud se vydá mimo E10, může se mu stát, že další potraviny najde až po 2-3 dnech. Proto jsme se vždy snažili doplňovat si proviant s rezervou, což se nám osvědčilo tehdy, kdy nás vichřice uvěznila na jednom místě na 3 dny, než bylo možné se zase vydat dále.
Co se týká vody, tak jsme s sebou na kole vozívali 5l kanystr, kde jsme si vždy, když to bylo možné, vodu doplnili. Ačkoliv jsme si ostrovy projeli celé a několikrát spali „na divoko“, neměli jsme možnost si nabrat vodu někde v přírodě, tak jak jsme byli zvyklí z jiných našich cest na Sever. Proto jsme si vodu do kanystru nechali natočit kdykoliv k tomu byla příležitost.
Ubytování
Dá se řící, že na Lofotech jsme vyzkoušeli všechny možnosti ubytování. Spali jsme jak v přírodě volně ve stanu, tak v kempu ve stanu, v chatce, v hostelu a dokonce i v hotelu. To poslední nebylo plánované, ale dostihla nás vichřice o síle 17,6 m/s, trvající dva dny, a proto jsme zvolili bezpečné přespání mezi pevnými zdmi. Vítr o stejné či podobné intenzitě tehdy na pevnině bořil mosty a silnice, což není situace, ve které bych musela testovat stan.
Allemannsretten neboli veřejná přístupnost krajiny
Každý v Norsku má právo k přístupu, průchodu a táboření na neobdělávané půdě venkova. Jedná se o velmi starý zákon, který byl zlegalizován v roce 1957. Je založen na respektu k přírodě a předpokládá, že všichni návštěvníci budou ohleduplní vůči zemědělcům a vlastníkům půdy a taktéž k ostatním uživatelům a samotnému životnímu prostředí. Zákon zároveň definuje termíny „utmark“ a „innmark“. Innmark znamená kultivovaný a zahrnuje veškerou ornou půdu, jako i louky, pastviny, zahrady, dvory a pozemky kolem domů. Na obdělávané půdě je povoleno se pohybovat jen v zimním období, kdy je vše zmrzlé a pokryté sněhem. Mimo toto období nemáme právo vstoupit na kultivované území. Utmark znamená neobdělávaný a je to vše kromě toho, co je definováno jako orná půda, tedy jezera a vodstvo, pláže, močály, lesy a hory. Můžeme chodit a lyžovat všude tam, kde chceme a tábořit kdekoliv na neobdělávané půdě, lze strávit noc pod širým nebem nebo pod stanem minimálně 150 metrů od domu či chaty. Pro pobyt na stejném místě déle než 48 hodin již vyžaduje souhlas majitele pozemku.
Právo veřejnosti na přístup se nevztahuje na používání motorových vozidel.
Tento zákon samozřejmě nestanovuje jen práva, ale i povinnosti. Turisté nesmí poškodit přírodu či ublížit zvířatům, je nutné po sobě uklidit a nenechávat žádné odpadky. Je zakázáno rozdělávání ohne v období 15.dubna do 15.září.
Na většině míst je možné sbírat plody, houby a květiny s výjimkou severního Norska, kde je omezeno sbírání morušek.
Allemannsretten se zdá jednoduché dodržovat, ale v reálu na Lofotech to bylo trošku složitější, protože na téměř veškerém vhodném fleku na táboření stál buď barák, byla obdělávaná půda, byl oplocen nebo tam visela cedule „No camping“. No a na zbytku se nacházely skaliska či bažiny.
Best of camping
V kempu ve vlastním stanu jsme přebývali celkem 5x. Zahrnuje to i přespání v Bodø, ačkoliv leží na pevnině. Ale jak již bylo řečeno, je to brána do Lofot a prakticky každý zde přespí, buď před cestou na ostrovy, nebo po návratu. Ceny uvádím pro 2 osoby na kolech v malém stanu /někdy totiž rozlišovali pobyt v malém či velkém stanu a to, zda dotyční přijeli autem/.
Řadit je budu v pořadí, v jakém jsme je navštívili.
Pozor, kemp v Å již má zrušené tábořiště pro stanaře, ubytovává jen v chatkách a ty jsou beznadějně obsazené, bez předchozí rezervace nemá člověk šanci.
1. Bodøsjøen Camping, Båtstøveien 1, Bodø
Tábořiště leží u vody asi 3km od centra.
Cena 170 NOKů, sprcha zdarma, pěkně vybavená kuchyňka. Recepce otevřená 24 hodin denně.
2. Hammerstad Camping, Vaterfjord, Svolvær
Asi 10km severně od Svolværu po silnici E10.
Cena 110 NOKů, sprcha 5 NOKů na 3 minuty, absence kuchyňky. To si pak člověk klade otázku, za co vlastně ten poplatek... Recepce zavírá v 22 hodin, ale je možné se na majitele dozvonit, spí nad recepcí.
3. Sandvik Camping, Kabelvåg
Asi 3km západně od Kabelvågu a 8km západně od Svolværu po E10.
Cenu jsem si nezapsala, protože nás ošidili o cca 150 NOKů. Jediný kemp, ve kterém akceptovali naši slevovou Camping Card. Sprcha zdarma, nadstandardně vybavená kuchyňka včetně trouby, takže jsme si mimo jiné pekli kuře. Recepce zavírá v 21 hodin a není možné se dozvonit. Internet zdarma na recepci na cca 10 minut.
4. Brustranda Sjøcamping, Rolvsfjord, Leknes
Ostrov Vestvågøya, silnice č. 815, asi uprostřed vzdálenosti mezi mostem oddělujícím ostrov od ostrova Gimsøya a městem Stamsund.
Cena 80 NOKů, pěkně vybavená kuchyňka. Jelikož byla zima a my přijeli vymrzlí, nesprchovali jsme se, takže nevím, zda je zdarma či za poplatek.
5. Moskenes Camping, Moskenes
Subjektivně ten nejhorší kemp, byť na nádnerném místě. Přístaviště trajektů leží 400m odsud a to byl jediný důvod, proč jsme zde zůstali a nešli spát někam nadivoko.
Cena 150 NOKů, poddimenzovaná kuchyňka, kdy na ohromný kemp má jednu jedinou plotýnku vařiče a neskutečně malou místnost. Sprcha 10 NOKů 3 minuty a byla jediná pro ženy a jediná pro muže, stávala se běžně 1-2 hodinová fronta. Recepce otevřená poměrně dlouho, odhadem do půlnoci, ale nejede nonstop.
Zdroje:
wikipedia
Lonely Planet – Norsko
Rough Guides – Norsko
informační brožury z Lofot
Náhledy fotografií ze složky 2012 Lofoty
Komentáře
Přehled komentářů
Do Bodo k trajektu se da dostat docela dobre a s jizdenkou Interrail za slusnou cenu take vlakem. Z Prahy vlakem do Berlina, z Berlina v 22:30 nocnim vlakem do Malmo, z Malmo v 9:08, potom s prestupem v Götteborgu a prijezd do Osla 16:52. Z Osla 22:56 nocni vlak do Trondheimu a tam rano prestup na vlak do Bodo, prij. 17:28.
Cesta sice trva 2 dny, ale o to vice uvidite uchvatne svedske a norske prirody. A jizdenka Interrail 5 libovolnych dnu behem obdobi 10 dnu stoji 181€ (do 25 let) nebo 276 € (od 26 let). Da se poridit i 10 denni platna behem 22 dnu. K tomu je jeste potreba pripocitat cca 2*29 € za lehatko Berlin - malmo a zpet.
Zajimavy TIP na 10 denni okruzni cestu vlakem po Skandinavii: http://www.vysokorychlostni-zeleznice.cz/s-interrailem-vlakem-po-skandinavii/
Re: do Norska vlakem s Interrailem
sileni-sobi,3. 7. 2013 9:54
Zpáteční letenka Praha-Bodo se dá nyní pořídit za 150€. Když by se kupovala pár měsíců předem, vyšla by ještě levněji a navíc se člověk ráno probudí v ČR a večer již může usínat na Lofotech. Je tedy otázka, zda s ohledem na výše uvedené se Interrail rentuje, vezme-li se navíc v potaz i to,že cesta na Sever s ním zabere několikanásobně více času.
do Norska vlakem s Interrailem
Lubos,3. 7. 2013 9:20