Stránky věnované severským zemím.

Zde popisovaná fakta se týkají roku 2014 /ceny apod./, kdy jsme tento nádherný kout země procestovali natěžko na kolech. Nějaké informace mám popsané zde a zde. Většina údajů bude použitelných i pro pěší turisty či motoristy, ačkoliv všechno uvádím z pohledu cyklisty.

/Jazyková vsuvka: název pro hlavní město Finska používám v originální verzi, nikoliv v počeštělé podobě./

Jak s kolem do letadla, varianta Finsko – koupě letenek

Zde jsem se věnovala popisu, jak s kolem do letadla do Norska s leteckou společností Norwegian. Jelikož se to při cestování do Finska mírně liší, popíšu tyto specifika. Letěli jsme s leteckou společností Finnar, což je nejspíše společnost, se kterou do Finska bude cestovat každý nebo alespoň skoro každý.

Letenky jsme si kupovali jako každý rok prostřednictvím agentury Cook, čímž děkuji paní Uhrové za bezproblémovou spolupráci. S přímou koupí rovnou u letecké společnosti nemám zkušenost, takže nevím, zda by to probíhalo jinak, než přes agenturu.

Na rozdíl od Norwegianu, kdy se již při koupi letenky zadávalo kolo jako sportovní nářadí a 40 kg zavazadel /2 kusy po 20 kg/ na osobu místo standardních 20 kg, u Finnairu je potřeba nejprve koupit samotné letenky a až k existujícím, vystaveným letenkám teprve přikupovat nadváhu a dopravu bicyklů. Další rozdíl je v tom, že zatímco Norwegian měl jednotnou sazbu pro kolo a pro přídavných 20 kg dalšího zavazadla, u Finnairu to mají odstupňované a do hry vstupuje jednak velikost druhého zavazadla, jednak rozměry sbaleného kola, a to bez ohledu na hmotnost. Na tohle je potřeba si dát pozor, pokud člověk při objednávce nepožádá o tu větší variantu, bude mu automaticky napočítána menší, jako se stalo i nám. Naštěstí ani při cestě tam, ani při cestě zpátky tohle na letišti nikdo neřešil, protože měli problémy sami se sebou – jak při odletu z Prahy, tak při odletu z Ivala bojovali pracovníci s tím, že systém po nás neustále vyžadoval doplatek 60€ za údajnou nadváhu, ačkoliv my jsme se zcela oprávněně ohrazovali, že vše je řádně dopředu zaplaceno a že v tom jen mají zmatek. Naštěstí pomohlo pár telefonátů a situace se kladně vyřešila v náš prospěch. Jelikož jsme neměli v ruce letenky ani žádný doklad o zaplacení, nemohli jsme argumentovat a rychle situaci vyřešit. Je ale otázka, zda by nám to pomohlo, na rozdíl od Norwegianu, kde doplacená nadváha a kolo figuruje již v letence, Finnair tyto údaje neuvádí. Chce to prostě být u přepážky asertivní a trvat na svém.

Let Praha-Helsinki-Ivalo nešlo uskutečnit v jeden den, navazující let za polární kruh se konal až následující let ráno. Přespání jsme provedli ve vzdáleném letištním hotelu v Helsinkách, domluveném opět přes agenturu Coop. Výhody jsou dvě – relativně nízká cena a zdarma shuttle bus, zajišťující dopravu pasažérů z letiště na hotel a zpět. Protože jsme měli pokračovací letenku, nikoliv dvě separátní, nemuseli jsme se starat o uložení našich 6 zavazadel přes noc – postaral se o to Finnair na své náklady a všechny naše krámy bezpečně přistály druhý den i s námi v Ivalu. Tam jsme poprvé zažili, že jsme pro kola a ostatní objemnou bagáž nemuseli k přepážce s nadrozměrnými zavazadly, protože se úplně v klidu vynořily z pásu, na kterém vyjíždějí běžná zavazadla.

Zpáteční let Ivalo-Helsinki-Praha je již možné absolvovat v jednom dni, ráno tak být ještě za polárním kruhem a večer již ve své postýlce.

Jak s kolem do letadla, varianta Finsko – balení kol

Kola musí mít odmontované přední i zadní kolo, stočené a odšroubované řídítka a pedály a vypuštěné gumy a sundaný nosič. Tohle všechno může být strčeno v igelitu a takto bude bez problémů přijato k odbavení. Papírové krabice, jaké často vídáme u cestujících cyklistů, jsme zatím nikdy nepoužili a nebylo to po nás ani vyžadováno, a to jsme letěli 2x do Norska a 1x do Finska. Co si pamatuji z přepravních podmínek, tak kolo v pevném obalu požaduje jediné evropské letiště, a tím je London Heathrow.

Jako velká vychytávka se nám jeví loni objevené a letos ověřené elektrikářské pásky. Dají se sehnat za pár kaček v téměř libovolném obchodě a užívali jsme je místo izolepy na fixaci obalového materiálu ke kolu, zejména v případě, kdy bylo potřeba kus krabice uchytit do špicí, obalit a připevnit bublinkovou fólii s kusem krabice kolem přehazovačky apod. Jejich výhoda je ta, že na rozdíl od izolepy, která drží zejména tam, kde nemá, se tyto elekrikářské pásky snadno odstraňují. Stačí je totiž jednoduše přeřezat nožem. Jejich výhoda je i ta, že se dají na sebe napojit a prodloužit tak svoji délku téměř do nekonečna.

Na letiště Václava Havla jsme se nechali i se sbalenými koly dovézt, při zpátečním letu z Ivala jsme kola balili v nedalekém kempu. Velké igelitové pytle i nějaké izolepy se dají nafasovat na letišti, ovšem valná část obalovacího materiálu se musí koupit čii sehnat někde v obchodě. Nám se osvědčil Alkoobchod, kde nám zdarma věnovali spoustu krabic od vína, které jsme použili jako vycpávky těch nejvíce náchylných míst na kolech /přehazovačka apod./. Relativně velký výběr potřebných igelitů a bublinkové fólie nabízejí 2 obchody v Ivalu : Rautia, podobný našemu Hornbachu či Baumaxu, a Mebel, obchod s nábytkem.

Je nutné vypustit vzduch z pneumatik. Tohle jediný úkon, který člověk dělá sám pro sebe, zbytek považuji za zbytečnou buzeraci ze strany leteckých dopravců. Vypuštěné duše jsou nutné z důvodu podtlaku, který panuje v zavazadlovém prostoru letadla. Nafouknutá pneumatika by tak mohla explodovat. Tímto se dostávám k problému, který nastane po převezmutí svého železného miláčka v cílové destinaci. Je nutné všechny pneumatiky nafoukat. My jsme si za tímto účelem pořídili dvoupístou nožní pumpu, se kterou jsme schopni se rychle dostat na požadovaný tlak. Už dávno jsme vyrostli z toho, foukat všechno ruční pumpičkou.

Z ryze praktických důvodů doporučuji z vlastní zkušenosti mít rychle dostupný nůž. Samozřejmě není možné si takový nástroj vzít s sebou do kabiny letadla, ale mám na mysli umístit nůž dosažitelně v některém z odbavených zavazadel. Tento pak poslouží ke snadnému rozkuchání kokonů, ve kterých jsou pod mnoha vrstvy igelitu a bublinkové fólie zabaleny kola.

Vybavení, co s sebou

Postupem času jsme dospěli do fáze, že když je po celodenní jízdě na kole dosažitelný kemp, nezříkáme se ho, právě naopak. Více energie sebere hledání vhodného místa na spaní pár kiláků od kempu, než civilizované, či chcete-li masňácké přespání v chatce. Nevidíme důvod stavit stan, pokud je volná nějaká ta střecha, poskytující zázemí tepla a sucha. Ono nám totiž při našich výpravách dost prší a někdy i sněží, takže chatka s radiátorem a teplá sprcha je někdy to jediné, co cyklistu vytrhne z celodenního vzdorování dešti a větru.

Samozřejmě spíme rádi nadivoko se vším, co to přináší, tedy pěkné místo, někde zašité od civilizace, potůček a ohýnek. Proto s sebou vozíme stan a veškerou výbavu na táboření. Jednak je to pojistka pro případ, že námi vytipovaný kemp bude plný, případně do něj z různých důvodů nedokážeme dorazit, jednak vlastní výbava dává našim výpravám tu správnou volnost. Nejsme totiž omezeni ničím, není problém přímo v terénu změnit plány a vydat se delší cestou bez civilizačních vymožeností. V neposlední řadě je nutné si uvědomit skutečnost, že oblast, v níž jsme se pohybovali, je dost odlehlá a překonání vzdálenosti mezi jednotlivými vesnicemi nám trvalo 2-3 dny, takže stan byl nutností.

Co se týká spacáků, tak v poslední době jsme po po určitých obavách přešli na peří, což bylo asi nejlepší rozhodnutí v našem outdoorovém životě. Nenechce se zmást varováním stran náchylnosti péřových věcí vůči vlhkosti. Nám loni v Norsku i letos ve Finsku dost pršelo a naše péřové vybavení vše zvládlo v pohodě. Chce to jen být dost opatrný a dávat si pozor více než jindy. Spacáky i péřové oblečení pečlivě balíme do lodních vaků a takto je vše ještě jištěno ve vozíku v nepromokavé brašně. Při každé příležitosti jsme spacáky nechávali provětrat třeba na sluníčku, což se díky všudypřítomnému větru dařilo. No a samozřejmě v každém bezpečném zázemí chatky jsme všechno rozložili a sušili a sušili a sušili. Kromě váhy a sbalitenosti mají péřové výrobky ještě tu výhodu, že se skladováním neničí.

Spacáky jsme měli třísezonní Sir Joseph Rimo 600 a nedám na ně dopustit. Deklarovaná teplota je pravdivá s dostatečnou tepelnou rezervou a ani jednu noc nám nebylo zima, ačkoliv teplota klesala k nule a možná i kousek pod ni.

Jako velký plus jsem hodnotila péřovou vestu. Bunda by již asi byla moc, ale taková péřová vesta skoro nic nezabírá, váží jako malý bochník chleba, přitom je nepostradetelným pomocníkem zejména při ranním posedávání u přípravy snídaně či u večerního budování tábora. Je to natolik univerzální součást výbavy, že ji s sebou taháme kromě letních výletů prakticky vždy.

Určitě doporočuji vzít si s sebou i teplé, nepromokavé rukavice. My jsme první dva týdny měli poměrně chladno, teplota nepřesáhla 10°C, většinou bylo kolem 4-6°C, často nám pršelo a občas i sněžilo. Ne, nebyli jsme tam v zimě, ale v létě.

Obchody

Na rozdíl od Norska se nám obchody zdály mnohem přístupnější, zejména co se týká vzdálenosti od kempu. V Norsku nám přišlo, že kempy leží dost bokem od obchodů /zdráhám se použít termín supermarket/. Ve Finsku je všechno tak nějak ucelenější – osada, v ní kemp a základní zázemí poblíž. Více se zde taky počítá s tím, že se v oblasti vyskytují turisté bez vlastního dopravního prostředku, s čímž jsme se v Norsku nesetkali. Z našeho pohledu tedy není nutné vozit si zásoby na tolik dní, jako v Norsku, přesto doporučuji dostatečnou rezervu zejména pro případ nenadálé situace. Tou totiž může být kromě nepřízně počasí, uvěznivší cyklistu ve stanu či chatce, prakticky cokoliv. Pro nás to letos byl svátek Johannus, kdy jsou obchody zavřeny od čtvrtka do neděle. Byli jsme tak odkázání na konzervy rybiček a müsli, protože nic jiného jsme prostě neměli.

Pozor na to, že alkohol se dá koupit jen ve specializovaných Alko-obchodech a ty jsou v celé oblasti jen dva, v Nuorgamu a v Ivalu. Nikde jinde neseženete nic, co by se k alkoholu byť jen přiblížilo.

Ceny potravin jsou rozhodně příznivější, než v sousedním Norsku, přesto je nutno počítat s tím, že všechno je mnohem dražší, než u nás, není to ovšem několikanásobek našich cen jako v Norsku. My jsme tam žili hlavně na lososovi, jenž stál 5-11€ za kilo. Čerstvého a většinou loveného, nikoliv chovaného. Kvůli jeho jednoduchému zpracování jsme z domova tahali nějaké to koření, zejména sůl, pepř a sušený kopr, a taky půl litru oleje, což se nám osvědčilo a hodláme to praktikovat i v dalších letech.

Zde uvedu orientační vzdálenosti mezi jednotlivými místy, kde se dá dokoupit proviant. Jedná se prakticky o úplný výčet obchodů, kde se dá sehnat pečivo, salám, mléko a podobné zbytečnosti.

Ivalo

Inari 40 km od Ivalo

Utsjoki 130 km od Inari

Nuorgam 45 km  východně od Utsjoki

Karigasniemi 100 km západně od Utsjoki

Inari 115 km od Karigasniemi přímým směrem po E75, oklikou přes Angeli po šotolinové cestě 140 km

/Možná se to jeví poněkud zmatečně, ale je to kvůli tomu, že Nuorgam je slepá zajížďka směrem na východ od Utsjoki, Karigasniemi leží přesně opačným směrem./

Nákup proviantu

Jelikož se plynové bomby nedají vzít do letadla, je tedy více než jasné, že jejich koupi je potřeba nechat na Finsko. Licenci pro jejich prodej mají benzinové stanice. Zdejší sortiment poskytoval dva typy – šroubovací Primus, kompatibilní s naším Varem, nebo napichovací, tuším Campingaz.

Nejbližší benzinka od letiště Ivalo leží 6,5 km směrem východně-severním. Kromě benzinky je zde i menší kavárna a kemp /popsáno zde/. Zde jsme si koupili 2 bomby, s nimiž jsme vystačili po celou dobu pobytu, takže jsme si další nemuseli shánět, mám ale pocit, že v dalších, námi navštívených benzinkách byly volně k sehnání. Benzinky jsou v osadách Ivalo, Inari, Utsjoki, Nuorgam, Karigasniemi, vzdálenosti mezi nimi viz výše.

Ve vesnických „supermarketech“ jsou k dostání běžné potraviny jako chléb, salám, mléko, jogurt apod, pokud někdo shání expediční stravu, tak tu vedly jen obchody v Ivalu a Inari, v menších vesnicích bylo toto zboží k nesehnání. Nám se expediční strava osvědčila zejména pro těžší úseky, kdy jsme po celodenní jízdě v dešti či větru uvítali, že jídlo bylo hotovo během pár minut bez nutnosti něco míchat, hlídat apod. Blíže o expediční stravě zde.

Osvědčilo se nám mít konzervy rybiček jako nouzovou potravinu pro případ, kdy se nedá sehnat čerstvé jídlo. Naštěstí jsme oba prorybičkově orientováni, co se stravovacích preferencí týče, neměli jsme tedy problémy ryby konzumovat 3x denně několikrát za sebou, případně při absenci pečiva zajítat konzervu rybiček jinou konzervou rybiček.

Koupi müsli coby rychlého zdroje sacharidů doporučuji nechat až na Finsko, jelikož müsli vyrobené ze zdejších surovin, zejména bobulí typu morušek, borůvek a brusinek fakt nemají chybu. Totéž lze říci o jejich sucharech, zatímco naše připomínají knäckebrot, finské jsou často s příměsí různých bobulí a chutnají báječně.

Repelent

Kapitola sama o sobě je repelent. Kdo někdy byl v létě za polárním kruhem, tak ví, jak vypadá komáří peklo. My jsme ho zažívali asi jen týden, ovšem úplně jsme se náletům komárů nevyhnuli ani první dva týdny pobytu. To ovšem bylo tak chladno, že naštěstí neotravovali nějak výrazně. Jakmile se ale oteplilo nad 14°C, ztrpčovali život dost výrazně a naše spotřeba repelntu činila jednu lahvičku na 2 osoby denně. S tímto je potřeba počítat a pro případ jízdy divočinou bez možnosti nákupu nového odpuzovače doporučuji být dostatečně zásoben. Je ovšem potřeba si uvědomit, že zdejší potvůrky jsou dost imunní vůči chemickým prostředkům určeným proti nim, tudíž ochrana není stoprocentní a to ani v případě, kdy je člověk natřený natolik, že z něj repelent odkapává a rozpouští mu obroučky brýlí. Díky každodennímu nákupu jsme vyzkoušeli mnoho značek, některá byla úspěšnější, některá méně, bohužel jsem si nezapsala, která byla z mého pohledu lepší a která horší.

Výhodou může být moskytiéra natažená na hlavu a kompletní zakrytí celého těla, kdy ani milimetr čtveteční nemůže zůstat odhalen. Nám zpočátku hrálo do karet chladné počasí, jelikož péřovku komáři fakt neprokousnou. Bohužel s moskytiérou na kebuli se nedá jíst, ověřeno v praxi.

Vřele doporučuji nechat koupi repelentu až na místo určení, nevozit si žádný z domova. České repelenty jsou totiž neúčinné na severské komáry. Co nás pobavilo, tak asi se i liší v účinku norský a finský repelent. Z loňského Norska nám totiž nějaký zbyl a na komáry ve Finsku nezabíral. Co bych ale tahala z domova je mastička na štípance, aby se zabránilo svědění.

Jokamiehenoikeus aneb „veřejná přístupnost krajiny“

Jokamiehenoikeus, doslova „právo každého člověka“, je starodávný finský kodex, který dává lidem právo chodit, lyžovat nebo jezdit na kole kdekoliv v lesích i jiných přírodních oblastech, dokonce i na soukromém pozemku. Tábořit lze na jednu noc téměř kdekoliv, pokud chceme přenocovat na soukromém pozemku, je nutné schválení majitele. Kempování není dovoleno v městských parcích nebo na plážích. Někde se ještě uvádí minimální vzdálenost od domu či chaty 150 metrů.

V reálu to ovšem tak jednoduché není, i když vhodných míst je více, než jsme třeba nacházeli v Norsku na Lofotech či podél Kystriksveien. Fígl je totiž v tom, že veškerá půda vhodná k táboření je zabraná, stojí na ní buď usedlost, nebo si ji obsadili sobařské korporace a obehnaly ohradou. Primárně plot samozřejmě neslouží, aby bránil turistům k postavení stanu, ale jeho smysl je zabránit sobům jednotlivých rodin se mezi sebou mísit. Zbytek pak tvoří buď zemědělská půda, anebo, co je ještě častější, nepřístupné bažiny a mokřady. Ovšem není to tak zlé, jak to možná z mého popisu vypadá. Horší to bude mít pěší turista, ten zase ale má možnost se zašít hlouběji do tundry a tak nalézt to vhodné místečko, v čemž zase bude cyklista v nevýhodě. Ten zase pro změnu může pokračovat po silnici dost daleko na to, aby byl úspěšný v hledání. Každopádně kdo chce, bude úspěšný, nám se tak povedlo často najít nejenom vhodné místo na spaní, ale i místo s nádhernými výhledy. Ovšem z pohledu cyklisty se ty nejkrásnější plácky nacházely za plotem, který se táhnul desítky kilometrů daleko – nádherný mech jen sváděl k ulehnutí, byl ovšem nedostupný právě kvůli plotu.

Z mého pohledu může být problém s vodou, což se může jevit jako paradox, když se Finsku přezdívá země tisíce jezer. To je sice pravda, ale kdo by chtěl pít stojatou vodu, lepší je nějaká bystřinka či potůček. No a to se ukázalo jako kámen úrazu. Zima 2013/2014 byla totiž bez sněhu nejenom u nás, ale i za polárním kruhem. To se podepsalo na pramenech, mnoho z nich vyschlo a poklesla i hladina řek a jezer. Místní nám povídali, že tak suchou zimu nepamatují, následkem ní byla prý hladina řeky Tenojoki a hladina jezera Inari o asi 1,4 m nižší než obvykle. Na základě výše uvedeného doporučuji nabírat si vodu včas, tj. jakmile bude odpoledne a objeví se vhodný zdroj vody, tak radím neváhat a vodu si nabrat, další vhodný pramen pak již nemusí být několik desítek kilometrů.

Vodu jsme nijak nefiltrovali ani chemicky neupravovali, jen jsme ji přivedli k varu a tak s ní dál pracovali v přípravě teplého jídla či čaje. Žádné střevní následky ve smyslu „řídký případ s hustým běháním“ se nedostavily.

Seznam přespání pod střechou je uveden zde.