Jídlo na cestách – expediční strava Travellunch
Jídlo na cestách – expediční strava Travellunch
Dehydrovanou expediční stravu Travellunch jsme si poprvé vzali s sebou na výpravu za polární kruh v roce 2009. Tehdy jsme si na vyzkoušení koupili jen pár balení na přechod národního parku Pallas v severním Finsku a expediční strava se osvědčila natolik, že od té doby je nedílnou součástí našeho vybavení na delších cestách.
Hlavní výhoda
Z mého pohledu na prvním místě především chuť. Moc dobře si pamatuju uniformní chuť, nebo spíše nechuť těstovin typu Dobrý hostinec či čínských nudlí po několikadenní každodenní konzumaci. Tohle jsem si zapsala do deníku při putování švédským Kungsledem v roce 2008, tedy v „předtravellunchovém“ období:
Ke snídaňce jsme měli čínské nudle a chutnaly mi. Je holt vidět, že jsem je dlouho nejedla. Totiž když je člověk na treku baští dva týdny dvakrát denně, tak konzumace prochází stadii „chutnají mi – lze je sníst bez pocitu nevolnosti - navaluje se mi, jen co je vidím - sním je se sebezapřením a mám co dělat, abych se nepozvracela“ . Celý proces trvá asi týden a pak už je pořád stadium jediné - volba mezi hladem a snězením těch odporných nudlí. Ale jelikož od Islandu jsme je nekonzumovali, za ten rok chuťové buňky otupily a celý proces může začít odznova. /Po návratu ze Švédska jsem šla nakoupit a jak jsem s vozíkem jela kolem regálu s těmito nudlemi, skoro jsem se pozvracela. Stačil mi jen pohled na ně/.
Snad to jako vysvětlení stačí. Dostávám se tím pádem k hlavnímu určení expediční stravy. Tedy, ne že by bylo jiné určení než její konzumace, ale jde mi o primární smysl a ten spočívá ve stravování na delších trecích. Nemá smysl si kupovat expediční stravu na víkendový výlet do Beskyd, tam člověk vystačí s jakýmikoliv těstovinami za dvacku nebo štanglí uheráku, ovšem na třítýdenní putování někam do divočiny je to z mého pohledu nejlepší volba.
Ostatní výhody
Jedná se o vyváženou stravu obsahující všechny důležité látky. Travellunch se vyrábí ve dvou velikostech – Single pro jednu osobu a Double pro dvojici. Dvojité balení se nám nesvědčilo – důvody budou zmíněny dále.
Balení Single má hmotnost obsahu 125g a celé balení celkově cca 145 g, tedy asi 20 g padne na obal, který má ještě jednu důležitou funkci – jídlo se vaří v obalu, není potřeba dalšího nádobí, odpadá tedy i mytí hrnce, který tak může sloužit pouze k vaření čaje, což ocení majitené ešusů s náchylným povrchem, který by se mícháním mohl poškodit či poškrábat. Vím, o čem mluvím, svůj první hrnec jsem si totálně zničila právě několikaletým mícháním nudlí a to přesto, že jsem užívala plastovou lžičku. To, že není nutné po jídle kromě příboru nic mýt se stává výhodou v oblastech, kde člověk musí vodou šetřit. V neposlední řadě tento systém šetří i plyn, což z mého pohledu je asi největší výhoda na delších trecích, protože je opravdu rozdíl ve spotřebě plynu, jestli ráno a večer přivedu litr vody do varu nebo stejné množství vody vařím několik minut.
Příprava jídla je velmi jednoduchá – do sáčku se nalije asi 400 ml vařící vody, důkladně promíchá, obal se zpátky zaroluje a po cca 10 minutách je oběd hotov. Já po své zkušenosti ještě doporučuji po pár minutách s opatrností obal otevřít a minimálně jednou důkladně promíchat, ovšem není dobrý nápad to provádět při nízké okolní teplotě, protože obsah pak zbytečně vychládne a čekající turista mezitím vyhládne.
Double balení
Měli jsme dvojité balení na přechod Finnmarksviddy v severním Norsku v roce 2010 a tento koncept se nám neosvědčil. Jako první nevýhoda se ukázal fakt, že se musíme oba shodnout ve výběru, co se aktuálně bude baštit. Tento nedostatek jsme ale snadno překonali, prostě se vařilo to, co jsem zvolila já a Luboš se tak nějak přizbůsobil netuše, že existuje více chuťových variant. Jako větší problém se ukázalo, že z pytlíku nemůžeme jíst oba současně, protože to prostě nejde technicky. Měli jsme tedy na výběr buďto jíst na střídačku po pár soustech, nebo nechat napřed jíst jednoho a pak druhého. V tomto případě ten v pořadí druhý už bohužel konzumoval studený pokrm. Možností, jak tohle obejít, bylo přendat část porce do hrnku či ešusu a baštit odsud, ale to už odpadá ta elegantní výhoda komplexnosti expediční stravy, a to je sekvence zalití sáčku horkou vodou – následná konzumace bez nutnosti cokoliv mýt, tj. plýtvat vodou či plynem. Ptáte se, proč plynem? No přeci na ohřátí vody na vymytí nádobí, ve studené to jaksi nejde, anebo ne tak jednoduše.
V čem tedy tkví výhoda inzerovaného dvoubalení? V ceně a hmotnosti, kdy platí jednoduchá rovnice, že dvě jednoduché balení jsou o něco dražší a těžší než jedno dvoubalení, při zachování stejného obsahu. Ovšem z mého pohledu se jedná o statisticky nevýznamnou hodnotu, která nepřeváží mou osobní negativní zkušenost s touto velikostí cestovní stravy. Neříkám tím ovšem, že se jedná o krok zpátky, jen tím sděluji, že našim potřebám dvojbalení prostě nevyhovuje. Každému bych poradila vyzkoušet si to, protože co jednomu vyhovuje, druhému nemusí, a naopak.
Trocha teorie nikoho nezabije
Průměrná hodnota energie na 100 gramů suchého výrobku je 1600 - 1800 kJ, tedy kolem 2000 – 2250 kJ na porci. Řeč je samozřejmě o pokrmech obsahující maso, vegetariánskými se nezabývám, protože jsem kovaný masožravec. Polovinu tvoří sacharidy neboli cukry a o zbytek se plus mínus dělí bílkoviny a tuky. Bereme-li v potaz doporučené tabulky denního energetického příjmu, tak nám vychází pro středně těžce pracující ženu 10 000 kJ a muže 11 500 kJ a pro těžkou manuální práci je to dokonce u ženy 10 000 kJ a u muže 15 000 kJ. Řekla bych, že turista nesoucí si 20 kg na hřbetě putující 20 km denně patří do druhé kategorie. No a cestovní strava servírovaná ráno a večer pokryje třetinu až čtvrtinu doporučeného energetického příjmu. Odpadá tím zoufalé pití oleje, jak se občas dočítám na internetu.
Samotné jídlo je sušená směs bez konzervantů. Je baleno v ochranné atmosféře a balíček vydrží několik let bez nutnosti skladování v ledničce.
Poněkud odlišný princip má jiná firma, též se zabývající výrobou cestovní stravy. U nich jsou jídla nasucho zmražena až poté, co je kompletní jídlo uvařeno na rozdíl od běžněji užívaného postupu, kdy jsou nasucho zmraženy jednotlivé suroviny a poté smíchány. Právě tento jiný, jedinečný postup z čerstvých surovin by měl zajišťovat lepší chuť, která by měla předčít ostatní konkurenční výrobky. Zatím jsem neprovedla pokus na zvířeti, tedy nevzali jsme si produkt této značky na nějaký trek, abychom si ho tam uvařili. Mám to ale v plánu provést a určitě pak poreferuji, jaké jsou přednosti či nevýhody té firmy, kterou zde z pochopitelných důvodů zatím jmenovat nechci.
Na co si dát pozor
Zdá se to možná směšné, ale na jednom z delších treků jsme s údivem a šokem zjistili, že část nakoupených Travellunchů je vegetariánská... Kupovala jsme tehdy víc kusů v nějaké akci a bohužel jsem si nezkontrolovala pořádně objednávku. Není nic horšího, než zjistit někde uprostřed divočiny za polárním kruhem, že třetina nesených zásob neobsahuje maso. Jsme masožravci tělem i duší a pohled na jakési müsli a cereálie nás nezasytil, a to ani po konzumaci. Měli jsme v ten moment chuť si nějakého soba ulovit, bohužel žádné pobíhající maso se v naší blízkosti nenacházelo.
Abychom nebyli za úplné blbce, tak podotýkám, že při objednávce jsem přes net zatrhla „celodenní menu“, kdy až z došlých balíčků jsem pochopila, že to neznamená maso s přílohou ráno, v poledne i večer, ale kafe s cukrem a cereáliemi či podobným snídaňovým menu ráno, polévka na oběd a teprve na večer řádné jídlo. Zase na druhou stranu chápu a uznávám, že se vyskytují lidé, kteří nekonzumují maso, a i pro ně je určena nabídka cestovní stravy.
Naše oblíbené příchutě
Lubošovi bylo celkem jedno, co jsem mu naservírovala, a spořádal vše bez reptání, aniž by řešil, zda mu dotyčná věc chutná či ne. Samozřejmě za předpokladu, že tam bylo maso. Co jsem ale vypozorovala, tak si nejvíce oblíbil „Hovězí Stroganoff s rýží“ a „Mysliveckou směs“.
Mému mlsnému jazýčku vyhovovaly dvě příchutě, a to „Hovězí maso po maďarsku s nudlemi“ a „Paella“. První jmenovaná má jedinou nevýhodu, která se projeví, když si hladový turista převrhne sáček s cestovní stravou na své oblečení. Kromě toho, že přijde o porci jídla, zabarví si přidanou paprikou své svršky tak, že až do konce treku bude poznat nejenom že jedl expediční stravu, ale i jaké měla koření. Nudle, přilnuvší k mikině či bundě, je možné v případě nouze naštěstí pozřít.
Druhé jmenované příchuti se budu věnovat trochu více. Jedná se o „Paellu“, což je typické španělské jídlo podobné rizotu s kousky kuřete, ryb a krevetami. Prostě všechny moje milované druhy masa pohromadě. Ovšem upozorňuji, že je zde výrazná chuť i vůně mořských plodů, takže kdo nemá krevety v oblibě, měl by ve svém vlastním zájmu raději zvolit jiné jídlo, i když nechápu, že může existovat někdo, kdo by ryby a podobné potvůrky nemiloval, já na nich totiž ujíždím. Upozornění pro alergiky – může se jednat o velmi silný alergen!
Jak šel čas
Popravdě řečeno, ve větším množství jsme s sebou expediční stravu měli na jediném větším výletě, a to na pěším putováním napříč Finnmarksviddou, což je náhorní plošina v severním Norsku. Týden jsme baštili Travellunch ráno i večer a poctivě přiznávám, že se nám nic nehnusilo ani nepřejedlo, což byl výrazný posun k lepšímu proti podobně orientovaným výletům, kde jsme tahávali Dobré hostince či čínské nudle. I váhově jsme si polepšili, nejenom chuťově či výživově. Jenže pak se něco semlelo zdravotně a na delší výpravy jsme už poté vyráželi jen na kolech, kde zase člověk řeší jiné problémy a nemusí se až tak zabývat váhovým limitem, který si táhne na zádech. Na kole je celkem jedno, zda cyklista vláčí vozík s 30 kg nákladem nebo 35 kg nákladem, navíc i frekvence výskytu obchodů je poněkud vyšší, než při pěším putování pustým národním parkem. Neznamená to však, že bychom na expediční stravu zanevřeli, to ne, jen ji už konzumujeme spíše sporadicky. Na víkendový výlet do Beskyd je to totiž předimenzované, jak jsem již psala dříve. Navykli jsme si ale na delší cykloputování vozit 4 balení jako nouzové jídlo „pro strýčka příhodu“ a osvědčilo se nám to.
Celkový verdikt
Nemám prozatím žádné srovnání s konkurencí, takže nemohu hodnotit relativně, ale absolutním pohledem mi Travellunch přijde jako výborná vychytávka zejména na delší treky, kdy člověk počítá každý gram zátěže, tedy nejenom jídla, ale i paliva, a řeší mimo jiné i optimální a dostatečný příjem kalorií. Výhoda je i to, že cestovní strava je chutná, nenechává pachuť glutamánu a nevyvolává zvednutí žaludku po pravidelné, časté konzumaci den co den, sedm dní v týdnu.
Celkově mi tedy vychází na mé pětibodové stupnici nejvyšší ohodnocení.
