Stránky věnované severským zemím.

Grónsko – co navštívit v Grónsku – Arctic Circle Trail 2. část

Začátek a konec trailu

Tak jako se trek dá jít dvěma směry /Kangerlussuaq – Sisimiut, Sisimiut – Kangerlussuaq/, tak i začátek a konec mají dvě varianty.

1. Od letiště k letišti

   Ano, jsou tací, kteří zdolání treku uznávají jen jako pochod od letiště k letišti. Podle mého soukromého názoru je to masochismus, zvláště při chůzi poblíž Kangerlussuaqu, ale každý ať si ACT zdolává, jak uzná za vhodné. Tihle skalní trekaři mají můj obdiv, protože já bych z monotónního pochodu mnoho kilometrů po prašné, štěrkové cestě neměla potěšení. Popravdě by mě k tomu asi nepřinutila žádná motivace, a to ani finanční úspora.

2. Z vědecké základny Kelly Ville do městečka Sisimiut

Tahle varianta je již čistě horská, protože vynechává z mého pohledu nudnou šotolinovou cestu cca 14 km z Kangerlussuaqu do vědecké základny Kelly Ville, kterou tvoří asi tři baráčky, a jedná se o výzkumnou stanici zabývající se ionosférickým L pásmem. Vede sem prašná, makadamová cesta, sjízdná buď offroady, nebo autem, kde se neřeší rozbité přední sklo a podobně. Za sebe opravdu doporučuji si tento úsek odpustit, neposkytuje žádné výhledy, navíc při každém projetí auta se zvednou mračna prachu – jedná se totiž o cestu do přístavu, takže po ní relativně často projede nějaké to auto.

Vzdálenost 14 km se uvádí v průvodci, podle mapy.cz mi to vyšlo 16,2 km. Jedná se tedy o regulérní celodenní pochod, na který je potřeba být zásoben vodou, protože se šlape podél fjordu.

Na druhém konci treku /či začátku, dle úhlu pohledu/: letiště Sisimiut leží od osady vzdáleno 4,5 km, což by znamenalo tak 1,5 hodinovou procházku. Město a letiště spojuje klasická, asfaltová silnice, takže by šlapání bylo relativně snadné. Nemám ověřeno, jak se dostat taxíkem z letiště do osady, protože my jsme zde končili, a tudíž jsme jeli ze Sisimiutu na letitě, takže stačilo na taxíka mávnout v centru. Věřím ale, že vozy taxislužby budou na letiště zajíždět cíleně na dobu přistání letadel.

Doprava do Kelly Ville

Ještě z tepla domova jsme byli rozhodnutí /tedy přesně řečeno, já jsem demokraticky rozhodla, že bude po mém/ ušetřit naše nožičky a začít trek až v Kelly Ville. Na netu jsem dohledala 2 různá telefonní čísla na taxislužbu, protože tam místní doprava samozřejmě nejezdí. Jak se ukázalo až na místě, ani jedno z tech čísel nefungovalo, a doporučuji tedy si ani telefonní číslo dopředu nezjištovat, nemá to smysl. Nevěřte ani údajům z netu, že dopravu na začátek treku zabezpečují místní agentury. Ověřeno v terénu, není to pravda.

Aktuální kontakt na taxi visí na nástěnce na letišti. Nástěnka je umístěna ve vestibulu při východu z letiště, a najdou se tam aktuální informace stran trailu, nebezpečí a podobně.

Taxi je ve „městě“ /Kangerlussuaq nemá ani 500 obyvatel, přesto je to třetí největší město Grónska/ pouze jediné, a to jak jediný vůz, tak jediný řidič. My jsme se jej na uvedeném čísle snažili marně shánět několik hodin, ale nikdo to nebral. Když jsme se ptali různých lidí v okolí letiště, doporučili nám vytrvat, protože je to prý normální. Nakonec se nám to poštěstilo, a řidič se v objevil v doznívající kocovině, kdy by rozhodně ještě dobré 1-2 promile nadýchal. Není divu, když jsme ho naháněli v neděli :-)

O odvoz do Kelly Ville si předem řekl o 450 dánských korun. Na taxametru pak měl natočeno 430, ale my mu domluvených 450 dali. Dopředu nás upozornil, že nebere platební karty, takže na tohle je potřeba být připraven. Vůz měl vymlácené boční okýnka, a až jsme stoupali do hor, přestala jsem se tomu divit, a spíše mě překvapilo, že vůbec má nějaké okýnko. Kameny totiž střílely všude možně.

V Kelly Ville, kam nás po skoro hodině jízdy /ano, nedalo se jet moc rychle/ řidič vysadil, je na kameni obrovský nápis TAXA s jeho telefonním číslem. Jediné, co nemám ověřeno, zda je tam taky telefonní signál, a tedy zda je možné si odsud chlapíka zavolat – nenapadlo mě zapnout si tam mobil.

O stop se ani nepokoušejte, my se snažili několik hodin, a naprosto marně. A už vůbec nemá smysl shánět odvoz v kempu poblíž letiště či u nějaké z cestovních agentur. Tohle jsme zkusili, a marně. Jediný, kdo zajištuje transport turistů do Kelly Ville, je tento bývalý hasič, kterého z jednotky požárníků vyhodili za alkohol, jak se nám sám svěřil.

Dokoupení proviantu - Kangerlussuaq

Zde jsme začínali, takže mohu podat validní informace díky bohaté osobní zkušenosti.

Pilersuisoq je obchod, v místních podmínkách nazvaný supermarket. S ohledem na jeho vybavení si tohle označení opravdu zaslouží. Leží hned naproti letiště. To totiž vylezete z letištní budovy, a jste na zdejším náměstíčku, na jehož druhém konci najdete zmíněný krámek.

Otvírací doba je více než lidová – pondělí až pátek 9 -18, sobota 9 - 14, neděle 9 - 13. Jelikož letadlo z Evropy doletí kolem 10. hodiny, má i v neděli turista dostatek prostoru si nakoupit vše potřebné.

No a co se zde dá sehnat? Kromě outdoorové výbavy /stan, karimatka, spacák, termosky, oblečení, vařič.../ vedou i plynové bomby značky Coleman. Ty jsou kompatibilní se systémem VAR /tedy pro vařiče Primus, MSR.../. Netuším, zda zde vedou i napichovací Campingaz. Každopádně směr pochodu se dal poznat přímo na trailu podle plynových bomb – ti, co začínali v Kangerlussuaqu, měli zeleno-bílo-oranžové Colemany, kdežto ti, co začínali v Sisimiutu, byli vybaveni černo-oranžovými bombami značky Jetboil Jetpower.

V kšeftu nevedou expediční dehydratovanou stravu, a zásoba salámů je minimální – my jsme jim vykoupili všechny dostupné štangle, a když jsme se tam ocitli znovu po dokončení treku s odstupem 2,5 týdne, stále neměli doplněné zásoby uzenin. Jinak mají k sehnání několik druhů trvanlivého sýra, ořechů a müsli, a to vše v dostatečném množství. U posledního jmenovaného vřele doporučuji si zkontrolovat váhu jednotlivých tyčinek, protože se jedná o mini verzi. Tohle byla jediná jejich nevýhoda, protože jinak se jednalo asi o nejchutnější müsli, které jsme kdy jedli.

Obchod má i malou sekci, v níž prodává základní vybavení do lékárny včetně volně prodejných léků. Na rozdíl od našich končin jsou k sehnání i silné analgetika /léky proti bolesti/, které by u nás byly vázány na lékařský předpis.

Jelikož jsme byli vybaveni mapami ještě z domova, kam jsem si je nechala zaslat poštou, nemohu si uvědomit, zda tento obchod mapy nabízel, či nikoliv.

Dokoupení proviantu – Sisimiut

V Sisimiutu je více obchodů, kde se dají dokoupit základní potraviny, a dokonce i expediční stravy. Namátkou uvádím Pisiffik SB Sisimiut na ulici Holsteinsborg s otvírací dobou 7 – 21 hodin každý den včetně sobot a nedělí. Zde nabízejí kompletní sortiment jídla i outdoorových věcí kromě plynových bomb. Kromě Pisiffiku jsou v Simiutu minimálně další dva velké kšefty, jeden je tuším Spar, ale jistá si nejsem. Cenově budou asi srovnatelné.

Bomby jsem viděla jen na dvou místech. Ano, byť jsme v Sisimiutu končili, přesto jsem po bombách pátrala, a to cíleně, protože jsem chtěla poskytnout informace dalším cestovatelům, a ušetřit jim tak hledání. Na rozdíl od Kangerlussuaqu, kde všechno seženete na jednom místě, zde se turista naběhá, tím spíše, že supermarket a místa s nabídkou bomb leží od sebe relativně daleko. Kromě níže uvedených obchodů jsem opravdu nikde jinde prodávat plynové bomby neviděla, a pátrala jsem opravdu pečlivě. Právě větší snadnost sehnat veškerý proviant na trek na jednom místě při začátku v Kangerlussuaqu bych viděla jako další bod na pomyslnou misku vah při plánování, kterým směrem jít.

Zajímala jsem se o stejný typ bomb jako v Kangerlussuaqu, tedy kompatibilní se systémem VAR /tedy pro vařiče Primus, MSR.../.

1. Sisimiut Outdoor na ulici Aqqusinersuaq 17, otvírací doba pondělí až pátek 8 – 17,30, sobota 10 – 13, neděle zavřeno. Kromě plynových bomb vedou i slušně zásobenou prodejnu kompletního outdoorového vybavení včetně map.

2. Tank Kiosk, Holsteinsborg 3911, otvírací doba pondělí až pátek 8 – 18, sobota a neděle 9 - 18. Jedná se o malý krámek s přiléhající benzinkou.

Zásobování v průběhu treku

Je potřeba být na celý trek plně zásoben, po cestě není nikde možnost si něco dokoupit. Trail vede opuštěnou přírodou, takže je potřeba počítat s tím, že veškeré jídlo si člověk odnese na zádech, zároveň by měl být připraven na to, že ho nepřízeň počasí může donutit zůstat den dva na jednom místě. Z našich zkušeností mi vychází množství „suché“ stravy na den kolem 500 - 600 gramů na osobu, my se většinou držíme horní hranice a nosíme cca 580 gramů na osobu a den. Do toho započítáváme veškeré jídlo, tedy trvanlivý salám a tučný sýr na snídaně, na svačiny müsli, ořechy a sušené ovoce a na večeři expediční stravu ve formě komerčně připravených dehydrovaných pokrmů. Nepočítáme do toho poživatiny typu fernet /zahřátí a dezinfekce/, čajové sáčky a podobně.

V blízkém okolí treku se nachází 9 srubů, v nichž turisté zanechávají věci, které už nebudou potřebovat. Je zcela logické, že se tak děje na konci jejich pochodu, tedy většina vybavení skončí na chatách bližších Kangerlussuaqu a Sisimiutu. Většinou je k dispozici spousta nevypálených plynových bomb, nějaké konzervy, občas se najdou poklady ve formě müsli či expediční stravy.

Zde platí to, co jsem avizovala dříve, tedy že podle typu plynových bomb se dá určit, kterým směrem cestovatel kráčel. Každopádně se dají najít téměř prázdné bomby, jako i zcela plné. Potkala jsem Čechy, kteří z důvodu úspory peněz nekupovali nové plynové bomby v obchodě, ale počítali se zásobením v průběhu treku, kdy se cíleně ujímali těchto zanechaných bomb. Nedoporučovala bych ale na tohle spoléhat, navíc mě osobně by vadilo místo jedné plné bomby nést 2-3 částečně spotřebované, naroste tím váha a hlavně objem.

Délka a doba k překonání treku

Na netu jsou dohledatelné různé délky treku. Většinou se uvádí 165 km v základní variantě, tedy Kangerlussuaq – Sisimiut, a 202 km v rozšířené, tedy prodloužení až na ledovec. Problém vidím v tom, že ty údaje nesedí, a stačilo mi jen pomocí pravítka na buzole orientačně změřit vzdálenost mezi 2 sruby na břehu jezera Amitsorsuaq, kde byla udávaná vzdálenost 20 km. Velmi hrubým měřením mi to hodilo 22 km. OK, copak jsou problém dva kilometry navíc? Jenže když se nad tím člověk zamyslí, je to 10% nahoru. Podobné problémy s určením vzdálenosti mělo více turistů, které jsme potkali, takže jsme v tom nebyli sami. No a je potřeba si uvědomit, že na udávané délce treku 165 km může 10% odchylky činit 16,5 km, což už je minimálně den pochodu navíc.

Nechci tím nikoho strašit, jen je potřeba počítat i s takovými detaily.

Na oficiální stránce věnované treku se doba, potřebná k pochodu, udává 10 – 12 dnů. Samozřejmě je možné trek zvládnout i rychleji, klidně za týden, ale já bych doporučila držet se výše uvedeného. My jsme trek dali za 14 dnů, ovšem přepočteno na dny pochodu se jednalo o 12 plných dnů a dva tříhodinové. První den jsme totiž po příletu vyrazili jen na cca 6 km pochod, abychom se dostali do tempa a nepřepálili začátek, tím spíše, že jsme měli za sebou přesun Kodaň – Kangerlussuaq a čtyř hodinový časový posun, a poslední den jsme tábořili asi 7 km před Sisimiutem cíleně kvůli tomu, abychom tam dorazili tak akorát na oběd. Bylo v našich silách tam dojít předchozí den pozdě večer, ale to jsme nechtěli.

Značení treku

Trek je relativně dobře značen, a to pomocí kamenných mohyl, zvaných „mužici“, a cákancem červené barvy. Část těchto uskupení šutrů dělají sami turisté, a to úmyslně ve snaze pomoci s orientací dalším lidem. Hojně se na těchto hromadách vyskytují i sobí paroží, někdy v zajímavých propletencích.

Značení sice nemá středoevropské kvality tak, jak jsme zvyklí z našich končin, na místní poměry je ale více než dostatečné. Vím, o čem mluvím, mám za sebou nějaké ty výlety v neznačeném terénu. Zde si opravdu dali záležet, aby turista pokud možno nebloudil. Ovšem platí zde důležité varování! Tyto kamenné mohyly jsou často zbudovány na místech, odkud jsou dobře viditelné, a označují z větší dálky směr, nikoliv to, že se má jít až k nim. Tohle je potřeba si uvědomit, zvláště pokud mužik leží někde nahoře na skále. Většinou ale opravdu lemují stezku.

V bažinách je logicky jejich četnost menší, když je není kde postavit, takže tam je potřeba se více držet mapy a hlídat si pochod. Každopádně jsme zjistili, a není to pouze náš poznatek, že papírová mapa není až tak přesná. Pokud se dostanete do situace, kdy Vás značená kamenná mohyla dostane jinam, než se to jeví v mapě, držte se značení v terénu, nikoliv mapy! Zřejmě se trek postupně přesouval o pár set metrů vedle, a v mapě to nikdo neaktualizoval. Rozdíl může být klidně i 300 metrů, jak jsme zjistili.

Na samotné trase je potřeba si dát pozor po výstupu na kopec od chaty Eqalugaarniarfik ve směru pochodu Kangerlussuaq – Sisimiut. V jednom místě se musí uhnout doleva, kdy v tu chvíli větší, hlavní cesta vede dolů k jezeru, kde mají cestu místní lovci pro svoje čtyřkolky. V době naší návštěvy /srpen 2019/ tam někdo z kamínků poskládal na stezce velkou šipku směřující vlevo. Opravdu by bylo snadné následovat lépe značenou a široce vyjetou stezku doprava, vedoucí k loveckým chatám.

Pokračování zde.