Stránky věnované severským zemím.

Grónsko – co navštívit v Grónsku – Arctic Circle Trail 3. část

Mapy, průvodce

Pro anglicky mluvící jedince existuje skvělý průvodce nakladatelství Cicerone autora Paddy Dillon Trekking in Greenland The Arctic Circle Trail. Já si jej objednávala přímo u zdroje a přišel mi během několika dnů. Skvěle popisuje trek a je doplněn praktickými informacemi, mapami a převýšením jednotlivých dnů. Bohužel má znalost, či spíše neznalost angličtiny mi znemožnila si tuhle malou knížku přelouskat, vylámala jsem si zuby na popisu druhého dne treku. Pro někoho, kdo má vyšší úroveň angličtiny, což je v podstatě skoro každý, bude tahle publikace vítaným pomocníkem, a při její váze 170 gramů není problém si ji vzít s sebou na trek. Pro turisty, které jsme na ACT potkávali, byl tento průvodce takovou biblí.

Odkaz na nakladatelství nedávám, je to snadno dohledatelné na webu, navíc v současné době se dá průvodce koupit i v České republice. V době, kdy jsem ho sháněla já, byl nedostupný, protože první vydání bylo rozebrané, a čekala jsem několik měsíců, než vyšlo vydání druhé.

Mapy se dají koupit přímo v Grónsku na několika místech, ale já jsem co se týká papírových map takový trochu fetišista. Prostě potřebuji tuto pomůcku vlastnit dopředu a alespoň trochu do ní nahlídnout. Proto jsem si je objednávala a nechala zaslat na domácí adresu.

Trek pokrývají tři mapy - Kangerlussuaq, Pingu a Sisimiut.

Objednávala jsem zde, ve schránce byly maximálně do týdne od zaplacení objednávky.

Co s sebou určitě

Vybavení, které je nutné mít s sebou na treku, zde nebudu vypisovat, protože jednak je to individální, jednak pokud někdo netuší vůbec, co s s sebou nabalit, nemá na takovém treku co pohledávat. Mé doporučení spíše směřuje k těm, kteří například tápají, jak teplý spacák si vzít /tahat o půl kilo těžší, zato teplejší, nebo naopak mít lehčí, ale riskovat, že v něm bude zima/. Nebudu zde samozřejmě uvádět věci typu batoh, pohory, čepice, rukavice a podobně, to je snad každému jasné.

• Stan.

Rozhodně je potřeba počítat se stanem, byť jsou na treku chaty. Ty mohou být v sezóně přeplněné, protože část z nich má jen malou lůžkovou kapacitu /4 – 6 osob/, hlavně ale vlastní stan zaručuje svobodu ve smyslu výběru místa ke spaní, kde se každému zlíbí, a neomezovat se jen na sruby. Protože teplota může klesnout i v létě pod nulu, a kvůli absenci stromů zde může fičet, doporučuji takový stan, který odolá silným větrům a je dostatečně voděodolný. Kvůli komárům rozhodně stan s moskytiérou!

• Spacák

I v létě může v noci mrznout. Ano, zažili jsme v druhé půlce srpna, kdy ve dne to bylo na krátký rukáv, zato v noci teplota spadla prudce dolů. Jednou jsme dokonce museli stan vyloženě rozlámat, abychom se dostali ven, jak byl pokrytý silnou vrstvou ledu. Za mě tedy rozhodně raději teplejší, byť těžší spacák, protože převáží komfort při spaní nad komfortem o něco lehčího batohu. Jsem ochotná slevit jinde, co se týká odlehčení, ale na 14 denním treku je pro mě priorita se každou noc dobře vyspat, a to rozhodně ne na hranici dolního teplotního komfortu. My byli vybaveni zimními péřovými spacáky /1000 gramů peří 650 cuin/ a nelitovali jsme. Potkávali jsme lidi, co proklepali noc zimou a drkotali zuby v marné snaze se zahřát, protože měli málo teplé spacáky. Nám bylo krásně teplíčko každou noc, a oba jsme měli dostatečnou rezervu stran přioblečení si dalších vrstev. Já toho využila poslední noc treku, kdy zřejmě z psychického vypětí jsem nebyla schopná se ve spacáku zahřát, byť zrovna ta noc nebyla z těch chladnějších.

Každopádně by stačil spacák kolem 850 gramů 650 cuinového peří, ale méně už ne. Samozřejmě pokud máte spacák o větší plnivosti /= cuin/, tak tomu adekvátně může být spacák lehčí.

• Lahve na vodu.

Možná se to zdá zbytečné, ale my jsem opravdu velmi užili naše 3 Platypusy. Relativně velkou část treku jsme museli tábořit daleko od zdroje vody, takže několikrát musel Luboš vzít batoh a všechny naše vaky na vodu a vydat se pro nějakých 10 litrů vody /3 platypus lahve a 4 termosky/. Je potřeba s tím počítat, že ne vždy půjde spát přímo u řeky či jezera. Kdo byl někdy na Severu, tak ví, že morénová pole či bažiny mohou znesnadnit postavení stanu.

Když už jsme u vody a její konzumace: filtr jsem s sebou nebrali, vodu jsme pouze převařovali, nijak jinak jsme ji neošetřovali. Luboš se postupně osmělil, a pil přímo z jezer či potoků.

• Brodící boty.

Na treku se několikrát musí překročit nějaká ta řeka či potok, a jinak než v brodících botech to nepůjde. My oba nosili Kenbo sandály a nemůžeme si je vynachválit. Lehké, pohodlné, rychle schnoucí. Luboš je navíc užíval i na ranní a večerní pohyb po tábořišti, kdy se rád zbavil těžkých pohor. Kromě toho jsme je obouvali i v civilizaci, kdy jsme nechtěli do těžkých pohorek.

Část lidí to řešila jedněmi botami, a to lehkými běžěckými botami, ve kterých rovnou i přecházeli přes vodní toky. Není to tak úplně komfortní, protože pak se musí šlapat ve zmáčených botách.

Co s sebou fakultativně

Zbytek je na rozhodnutí každého soudruha dle toho, na co je zvyklý a co mu vyhovuje. Vypíchla bych ale důslednou ochranu všech věcí před vlhkostí, zejména při dešti. Nám se osvědčil systém odlehčených nepromovakých vaků.

- Trekové hole

Někdo bez nich nedá ani ránu, jiný je nepoužívá. My si už bez nich výlet nedovedeme představit, pomáhají nám udržovat stabilitu, na sestupech šetří kolena, a při brození vodních toků jsme je využívali kvůli rovnováze a případně sondování hloubky vody. Na obtíž nám byly v terénu, kde se při výstupu a sestupu museli užívat ruce, to se naopak pletly, ale takových pasáží bylo jen pár.

• Péřovka

Hodí se na pobyt na tábořišti i jako zateplovací vrstva do spacáku. Bez ní bych neměla ten správný tepelný komfort. Navlékala jsem ji na sebe prakticky každý večer a určitě každé ráno, tedy měla jsem ji v provozu rozhodně 4 - 5 hodin denně. Luboš, který je křížencem ledního medvěda a mrože, ji oblekl tuším dvakrát. Přesto si ji příště znovu na trek vezme, a to z prostého důvodu. Člověk nikdy neví, kdy ji použije. Stačila by nemoc či úraz, kdy by člověk musel zůstat déle místě bez pohybu, a zároveň by neměl dost sil na vytopení spacího pytle, případně by mohlo nastat prudké ochlazení o nějakých 10 - 20 stupňů ve smyslu několikadenního výskytu studené fronty.

- Suché rezervní oblečení

Jedná se především o spací oblečení, tedy náhradní ponožky, triko, trenýrky. Na tohle oblečení se v průběhu dne nesahá, nosíme jej samostatně v nepromokavém obalu tak, aby i kdyby se stalo po cestě cokoliv včetně pádu do řeky, zůstane tohle vždy a za všech okolností suché.

• Nepromokavé hadry

Zejména bych zdůraznila bundu, pončo snad už dnes nikdo nenosí. Bez nepromokavé vrstvy by šel jakýkoliv trek snad absolutní magor, nebo terminátor, kterému nevadí déšť. Protože je předpoklad, že většinu doby se bunda ponese v batohu, vyplatí se lehčí. Zdůrazňuji ale požadavek na prodyšnost, mě se osvědčil materiál GoreTex Active, který dýchá natolik dobře, že bundu užívám i jako větrovku. Nenechte se vyděsit martekoidními řečmi prodejců, že tento materiál se nehodí pro turistiku natěžko. Já tento kousek výbavy vlastním už 3,5 roku, a mám v ní dost nachozeno, kdy vláčím batoh 22 - 27 kg. S ohledem na počasí ji mám určitě na sobě tak polovinu každého třítýdenního treku. Na takových výletech jsem s touto bundou byla 4x, tedy nějakých 30 – 40 dnů na sobě, plus k tomu nějaké ty víkendovky po ČR. Nějaký úbytek na ramenou v žádném případě nepozoruji.

Nepromokavé kalhoty již několik let nenosíme, byť je vlastníme, ale neosvědčilo se nám tahat tuhle z našeho pohledu zbytečnou váhu. Celý trek jsme zvládli v jedněch kalhotách – Luboš měl šusťákovky z pertexu, já softshellové kaťata. Obojí sice v delším dešti promoklo, s tím je nutné počítat.

• Satelitní komunikátor

Tomuto tématu věnuji samostatnou kapitolu zde.

Zvířata

S Grónskem jsou v obecném povědomí spjati lední medvědi. ACT prochází oblastí, kde tito savci přirozeně nevyskytují, i když ani tohle už nemusí platit docela – někdy v září 2019 si v okolí treku producírovali dva jedinci, kteří byli posléze zastřeleni. Je prostě potřeba počítat s tím, že klima se mění, a zažité pravidla už neplatí. Je klidně docela dobře možné, že jako se na Špicberkách povinně na treky nosí zbraň, stane se tohle nutností i na ACT. Každopádně je nutné si uvědomit, že zatímco běžný, evropský býložravý medvěd hnědý člověka tak maximálně vyděsí, a pokud jej napadne, je to ze zvědavosti či díky ztrátě plachosti, a děje se tak zřídka, lední medvěd má lidi primárně na jídelníčku, takže člověka napadne klidně jen proto, že na něj zrovna dostane chuť.

Rozdíl mezi oběma druhy medvěda tkví i v doporučení, co dělat při setkání s nimi. Zatímco u medvědů hnědých panují různé rady typu jako vylézt na strom, dělat mrtvého, použít pepřový sprej, pomalu kráčet směrem od něj, tak pokud Vás uvidí medvěd lední, existuje doporučení pouze jediné: kam zamířit při střelbě.

Přirozený výskyt ledního medvěda v Grónsku je východní pobřeží, takže jak se ocitnul na západním, kde trek ACT prochází, je mi záhadou.

Pižmoň

My jsme nepotkali pižmoně ani jediného, a nejblíže jsme se k němu přiblížili, když jsme v kantýně na letišti v Kangerlussuaq konzumovali pižmoní polévku, hambáč a pižmoně s paprikovou omáčkou. Neměli jsme štěstí ani na pižmoní safari, kdy nás na náhorní plošinu, kde se tato stáda měla vyskytovat, vyvezlo auto. Klaplo by pouze safari letecké, to ale bylo mimo náš rozpočet.

Těmto zvířatům jsme přezdívali „masox“ díky jejich anglickému názvu Muskox. Tento obrovský tur je příbuzný spíše ovci či koze, ačkoliv vypadá jako chlupatá kráva. Od dlouhé srsti je odvozen inuitský název pižmoně umiŋmak, což v překladu znamená „chlupáč“ či „vousáč“.

Obecně bývá pižmoň mírumilovné zvíře, ale přesto se může stát agresivní, pokud se cítí ohroženo.

Při pozorování pižmoňů udržujte minimální vzdálenost od zvířat 100 metrů. Pokud se náhodou přiblížíte, například kvůli obcházení neschůdného terénu, pomalu se od zvířat vzdalte, dokud mezi vámi nebude bezpečná vzdálenost.

Vždy se ujistěte, že zvířata mají možnost úniku. Pižmoni téměř vždy chtějí prchnout, ale pokud se budou cítit zahnaní do kouta, mohou se uchýlit k jediné možnosti, o které cítí, že jim zbyla: zaútočit.

Pokud uvidíte státo pižmoňů rozptýleno v terénu, neprocházejte mezi býkem a stádem. Pozor, býk není vždy tím největším zvířetem, ale je to ten, jehož rohy pokrývají téměř celé jeho čelo.

Tato zvířata obecně mají horší zrak. Někdy si býk může splést člověka s pižmoněm, protože vidí pouze siluetu. V tomto případě by se on sám mohl snažit o přiblížení a kontakt. Pokud k tomu dojte, nikdy neodcházejte v přímém směru, místo toho jděte pod úhlem 90 stupňů k linii mezi vámi a pižmoním býkem. Tímto způsobem býk zjistí, že silueta, kterou vidí, není pižmoň, ale člověk, a spolehlivě uteče.

Liška polární

Jediné, čím může polární liška ohrozit cestovatele, je vzteklina. Na začátku vůbec nemusí být patrné, že je nakažená, a nemoc může být na člověka přenesena i v těchto počátečních stádiích nemoci. Léčba infikovaného je nutná, ale s ohledem na inkubační dobu snese pár dnů odkladu.

Vzteklé lišky se nebojí lidí a mohou zaútočit. Pokud k tomu dojde, doporučuje se pokusit se lišku zabít jakýmkoliv způsobem: kopáním, házením kamenů, bitím turistickými hůlkami. Mrtvé zvíře je pak vhodné donést do civilizace kvůli testům na vzteklinu. Já osobně bych tohle nedělala, byť se tohle doporučení nachází na oficiálních stránkách. Z mého pohledu se mi zdá riskantní pokusit se lišku zabít a vydat se tak všanc ještě většímu pokousání, tedy větší náloži viru, která může proniknout do těla, jen za účelem získání kadaveru pro test na vzteklinu. Domnívám se, že pokud člověka napadne v tundře zvíře, téměř vždy se bude jednat o zvíře nakažené vzteklinou, tedy bude nutná tak jako tak vakcinace dotyčného.

Jako prevence se doporučuje mít dolní končetiny kryty dalšími vrstvami /kalhoty, návleky/, takže liška bude mít problém s prokousnutím oblečení.

Někdy se může stát, že vzteklá liška sleduje turistu na dálku. V tom případě se doporučuje přespat v chatě, nikoliv ve stanu, protože v tom případě by liška mohla zaútočit.

V žádném případě se nedoporučuje na treku krmit lišky. Pokud se tak děje, začnou ztrácet strach z člověka, a pak je nemožné určit, zda blížící se liška je nemocná, či ne. Normální, zdravá liška téměř vždy uteče, když spatří lidi.

Sob polární

Tohle zvíře nepředstavuje prakticky žádné nebezpečí, protože jsou často člověkem vystrašení. Objevilo se však několik případů, kdy neprokázali strach ani agresi. K tomu obvykle dochází v říjnu. Pokud se tak stane, doporučuje se dostat se z dohledu nebo vylézt na skálu, kam se sob nemůže dostat.

Obecně se radí nedotýkat žádných zvířat, a zejména ne mláďat, protože jejich matka je pak může zavrhnout, pokud z nich cítí člověka.

Ačkoliv Grónsko leží v Evropě, zdejší populace sobů je původem z Ameriky, tudíž se geneticky jedná o karibu. Název karibu pochází z algonkinských jazyků severoamerických indiánů, např. v jazyce mikmak kalibu, a znamená „ten, který hrabe /ve sněhu/“.

Grónský pes

Ano, ačkoliv se jedná o vyšlechtěné plemeno, mnoho jedinců se potuluje volně v okolí Sisimiutu, kde ACT končí. Jelikož tohle plemeno člověka nenapadá, není nutné se obávat útoku. Jediné, co turistovi hrozí, je oslintání od nadšených pejsků, maximálně prokousnutí kalhot ostrými zoubky štěňat. Stejně nadšeně by tihle pesani vítali i nezvané návštěvníky a zloděje.

Grónský pes je jedním z nejstarších plemen na světě. V 17. století byl převezen ze Sibiře do Grónska. Byl využíván Eskymáky při lovu a transportu. Používá se jako tažný pes nebo pro lov ledních medvědů a tuleňů.

Jediné nebezpečí, které může plynout ze strany těchto psů, je jejich vytí. Tahle rasa totiž prakticky neštěká, nýbrž vyje. A vyje opravdu strašně, tundrou se to nese kilometry daleko. Dobře dva dny pochodu od Sisimiutu nás obrovská smečka oblažovala těmito zvukovými projevy, zejména v noci, kdy jsme ve stanu řešili, zda se k nám neblíží smečka vlků.

Pokračování příště.

Edit 11/19.

Kopíruji sem text z komentářů pod článkem.

Uživatel mates:

Hezkej text, díky za něj..jestli můžu, tak rád doplnim informaci o eskymáckym odhánění pižmoňů..jeden lovec mi říkal, že dětem se radí vzít dva valouny a bouchnout s nima o sebe..pižmoň si pak prej myslí, že potkal někoho, kdo má tvrdší hlavu, než on sám a poníženě odchází..nezkoušel jsem, pižmoně jsem viděl jenom ulovený a všechny kameny, který jsem potkal byly stejně přimrzlý..a k těm medvědum..v okolí ACT, nebo na jihozápadě obecně se objevujou téměř výhradně mladý a nezkušený kousci..utrhnou se na severu na nějaký kře a jedou na jih..neuměj správně odhadnout, jak jsou daleko, ale když už maj opravdu veliký hlad, tak skočej do vody a unavený, hladový a naštvaný doplavou na břeh, kde se chovaj poměrně agresivně, dokud se pořádně nenažerou, pak se vidaj po ledovci zpátky na sever..a i k nim jsem dostal "babskou" radu - utíkat do kopce, přirozený prostředí ledního medvěda je totiž mořskej led a do kopce prej chodí fakt nerad..místní na ACT doporučujou brát alespoň nějaký petardy