Tour de bank aneb bezotiskové stadium
Nějakých šest týdnů jsem se po světě potulovala bez otisků prstů. Samosebou, že řeč je jen o čtyřech prstech. První měsíc jsem to neřešila, jelikož pazoury byly zafačované a pod obvazy jsem neměla ani bříška prstů, natožpak nějaké otisky na nich.
Jenže postupem času doktoři usoudili, že nejlepší hojení je na vzduchu a nechali mi prsty volně. Přitom se nedalo říct, že bych měla plnohodnotnou kůži. Já na nich totiž neměla žádnou kůži. Živé maso bylo pokryto zčásti jizvami a zčásti něčím, co nešlo kožním krytem nazvat ani s největší nadsázkou.
Po pár dnech mi to stejně odumřelo a jelikož jsem nechtěla obtěžovat doktory, povýšila jsem kuchyňský stůl na operační a bylo to. Hlavní důvod nebylo ušetřit blbých 30Kč spoluúčasti, ale to, že by to jednak bolelo, jednak by mě určitě odstranili více tkáně, než bylo dle mého mínění nutné.
S kamarády v hospodě jsme pak oslavili to, že nakonec nebyla nutná amputace čtyř článků, jak mi bylo zpočátku vyhrožováno. No a při té příležitosti si přátelé prstíky důkladně prohlídli. Slabší povahy bledly, silnější si povšimly, že nemám otisky prstů. Na navrhovanou „tour de bank“ ale nedošlo, protože jsem se musela včas vrátit domů, abych náhodou neporušila vycházky v neschopence.
V termínu daných vycházek se opravdu něco podobného špatně plánuje, navíc se moje prstíky lekly a během dvou dnů si nechaly narůst novou kůžičku i s otisky prstů. No a tím na přelomu březen/duben skončilo období, kdy jsem se vyskytovala bez otisků prstů. Nová fáze se mi moc líbila, protože už mi umožnila i občas se něčeho dotknout. Sice jsem nemohla /a stále nemohu/ nic chytnout, ale občasný dotek nevadí a dokonce ani neřeším foukání větru, což jsem dříve vnímala velmi bolestivě.
