Jdi na obsah Jdi na menu
 


Takové krásné omrzliny aneb co medici zmeškali

9. 5. 2011



V rámci mého obíhání doktorů mě čekalo vyšetření na pracovním lékařství. Ptáte se proč, když můj úraz neměl s prací pranic společného? Jednoduše proto, že tento speciální typ přístroje mají jen tam.

Po příchodu do čekárny jsem sestřičce odevzdala kopie svých dosavadních zpráv a fotky pacinek od omrznutí až po bezotiskové stadium, vše vyvedeno v barvě na formátu A4.

Když jsem byla vyzvána ke vstupu do ordinace, přivítal mě velmi nešťastný doktor: „Kdybych to jen býval tušil, že přijdete s tak krásnýma omrzlinama a budete to mít tak báječně zdokumentované, objednal bych Vás na jindy, kdy tady mám i mediky, aby si to taky užili.“ Zeptala jsem se ho, jestli teda mám přijít tak, aby tam tu omladinu měl, a dostalo se mi odpovědi, že to není nutné. Našpulil pusu a pípl, zda si může dokumenty ponechat a alespoň jim to ukázat. Přikývla jsem a on si nadšeně listoval obrázky a nejdéle zrak upínal na detail jednoho prstu, kde mi čouhá kost a kus šlachy. Spokojeně si přitom pohvizdoval.


Chcete omrznout? Jděte na pracovní lékařství

Tušila jsem, že to, co mě čeká, bude nepříjemné, ale vyšetření předčilo mé očekávání. Princip totiž spočíval v tom, že mi nejprve doktor nasadil na prsty speciální kolíčky /už tohle bylo strašně bolestivé/ a změřil průtok. Následně byly moje pacinky umístěny na 10 minut do vody chladné 10°C a poté byl opět měřen průtok, kdy kolíky byly na prstíkách asi půl hodiny.

Hned na začátku mi doktor sdělil, že test je na hranici proveditelnosti. I v klidovém stadiu mi totiž naměřil hraniční průtok krve prsty, tedy proudí mi tam právě tolik kyslíku, kolik s vypětím sil stačí na výživu. Chladovým testem mi vyvolá těžké neprokrvení.

Říká se, že minuta je dlouhá podle toho, na které straně dveří WC se právě nacházíte. Mohu zodpovědně prohlásit, že minuta je dlouhá podle toho, zda máte ruce v ledu, nebo pěkně na pracovním stole při pokojové teplotě. Vím přesně, co jsem kterou chvíli prožívala, jelikož mě lékař přátelsky hlásil uplynulý čas.

1.minuta: krutá bolest mi zkroutila prsty

2.minuta: prsty dostaly modrofialovou a posléze téměř černou barvu

3.minuta: nepopsatelná bolest se mi začala šířit po nervech do loktů a následně až do ramen

4.minuta: začalo mi chtít čurat a urputně jsem přemýšlela, že přeci není možné, že bych se před vyšetřením nevyčurala

5.minuta: sympatický lékař spatřil můj pobledlý obličej a dal mi do vody dětské kačenky, prý abych v tom nebyla sama a že kačenkám bude taky zima

6.minuta: zoufale jsem se soustředila na to, abych od nesnesitelné bolesti nezkolabovala

7.minuta: doktor pohlédl napřed na mě, pak na mé modro-fialovo-černé prsty a vyzval mě k předčasnému ukončení testu, což jsem se zaťatými zuby odmítla

8.minuta: opětně jsem odmítla vytáhnout pacinky z vody dříve a naopak jsem mu vysvětlila, že když si vezme fixku, budu ho instruovat, kde přesně má na mých pažích kreslit průběh nervů, který jsem schopna mu precizně popsat, což ho pobavilo

9.minuta: zeptala jsem se doktora, zda bude měřit prokrvení i kačenkám, což ho rozesmálo

10.minuta: radostně jsem vytáhla ruce ven, ale kýžená úleva nenastala, jelikož se prokrvení ihned neobnovilo.


Každý je tak mladý, jak staré má cévy

Aby jim klienti /čti pacienti/ hned na začátku neutekli, začíná se na klinice pracovního lékařství něčím mnohem pohodovějším. Umístili moji maličkost na lehátko a sdělili mi, že absolvuji vyšetření super hyper moderním japonským přístrojem, který je schopen zjistit stáří mých cév. Na všechny končetiny jsem dostala manžetu podobné té na měření tlaku a snímač /asi Doppler?/.

Výsledek velmi potěšil mého lékaře, jelikož přístroj tvrdil, že moje cévy jsou o 10 let mladší než já. Dle něj mám prý zajištěnou dlouhověkost, alespoň z kardiovaskulárního /čti: srdečněcévního/ hlediska. Bohužel se to týká jen velkých cév, jak mi s rozpaky sdělil. Stav mých céveček v prstech rukou totiž není moc dobrý /čti: občas se mi tam nějaká ta krvinka s molekulou kyslíku protlačí/. Zřejmě budu muset určitou dobu brát léky na rozšíření cév /stejné, jako berou lidi s ischemickou chorobou/ a do budoucna vůbec není jisté, jestli to přeci jen amputací neskončí.

Zeptala jsem se jej, jestli mi tím chce říci, že pokud neumrznu, budou mě muset v devadesáti odstřelit. On se zasmál a řekl mi, že mám přijít za půl roku – před zimou. A aby si zajistil, že se na to nevykašlu /nechápu, jak jej něco takového mohlo napadnout/, prý si mě sami pozvou.


Na tos nemusela chodit na vyšetření

V hustě popsaném listu se skvěla nejdůležitější věta v závěru: „Těžká hyperreaktivita cév na chlad“ /přeloženo do srozumitelštiny: moje cévy reagují na zevní chlad stažením, což přeruší tok krve a tím pádem dodávku kyslíku do tkání. Problém zřejmě tkví v tom, že mé cévy za chlad považují vše od okolní teploty +25°C níže/. Luboš na to reagoval prohlášením: „To jsi na to vyšetření nemusela chodit, totéž bych Ti řekl i já. Za 20 let /páni, už tolik?/ společného života jsem nezažil, že bys měla jiné ruce a nohy než ledové. I v parném létu, kdy okolí umírá na přehřátí, máš natolik studené končetiny, že šáhnout na Tebe je stejné, jako šáhnout na mrtvolu.“


 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář