Stránky věnované severským zemím.

...vše je autentické

Velké polární dobrodužství začíná při +13°C

Tuhle památnou větu prohlásil Luboš, když jsme se s našimi 65kg zavazadly přepravovali na letiště. A tehdy k tomu ještě dodal: „Venku zuří jaro!“

Máte tam vůbec sníh?

Tuto smsku nám poslal Lubošův brácha, který nevěřil našemu líčení o šílených závějích sněhu a čtyřicetistupňových mrazech.

U nás je taky zima, dokonce -3°C

Tohle mi přišlo na mobil od mé sestřičky. Asi si myslela, že když jsem jí psala o tom, že nádraží v Rovaniemi nás přivítalo teplotou -37°C, tak druhá číslice se mi tam zřejmě vloudila nedopatřením.

Vytopili jsme si srub na -12°C

Ano, opravdu tam patří znaménko mínus. Tepleji jsme ve srubu neměli, rozdíl mezi vnitřkem a vnějškem byl třicet stupňů, jelikož venku panovaly mrazy pod -40°C. V interiéru byla kosa taková, že během pití čaje mi víčko od termosky přimrzlo k lavici a pár vyšplíchnutých kapek okamžitě zmrzlo.

Oteplilo se na -25°C

Po několika dnech, kdy teplota padala pod minus čtyřicet, přišlo oteplení o dvacet stupňů. Dokonce i my, změkčilí Středoevropani, jsme to poznali, a o místních ani nemluvím. To vytáhli nízké polobotky a tenké ponožky.

Já tak nemám ráda amputace...

V den, kdy jsem se měla dozvědět ortel, zda se bude amputovat nebo ne, se mnou lékařka zapředla tento rozhovor:

Dr.: „Já tak nemám ráda amputace!“

Já: „Já taky nemám ráda amputace, pokud se týkají mých prstů...“

Tak trochu jsem omrzla

Z důvodu krutých bolestí jsem se potřebovala objednat na neurologii a po telefonu jim sdělit, proč k nim chci jít:

„Dobrý den, já jsem tak trochu omrzla ve Finsku.“

„Jak tak trochu?“

„No hrozila mi amputace...“

Ještě ale nemáte vyhráno s amputací, že?

Tuhle větu mi řekl kolega chirurg v okamžiku, kdy poprvé uviděl moje pacinky. Jenže to už bylo v době, kdy amputace již byla zažehnána. Prostě pohlédl na moje černé prsty /viděl je v tom stavu poprvé/ a zálibně si je prohlížel. Asi si v duchu představoval, kudy by vedl řez.

V lékárně aneb jaké máte nehty

Celkem mi odpadly čtyři nehty a já se rozhodla, že se pokusím podpořit jejich nepravděpodobný růst zakoupením nějakého vitaminového preparátu. Přednesla jsem tedy svoji žádost a magistra se mě upřímně zeptala: „Jaké přesně máte nehty? Třepí se Vám, lámou, máte je nepružné, zarůstají Vám, máte na nich bílé skvrny? Nebo jaký jiný problém máte?“

„Víte, já nemám žádné nehty...“ Nevěřila mi, tak jsem jí svoje pazoury musela strčit před obličej.

Fámy o mém úrazu

Co všechno jsou schopni vymyslet moji pacienti demostruje následující rozhovor mezi mnou a cévařkou, kam jsem se potřebovala telefonem objednat. Po sdělení mého jména nastalo na druhém konci aparátu ticho.

„Vy žijete?“

„Cože?“

„No Vaši pacienti mi říkali, že jste zahynula na horolezecké expedici na severním pólu.“

Tentokrát jsem nebyla mocna slova já a dech chytila dříve lékařka.

„No ale někteří mi povídali, že jste to sice přežila, ale máte amputované nohy.“

„To nemám.“

„Aha, pak jsem ještě slyšela verzi, že jste přišla jen o prsty nohou.“

„Nepřišla.“

„Tak co Vám tedy vlastně bylo?“

„Omrzla jsem ve Finsku na prstech rukou, ale amputace nakonec nebyla nutná.“

„Jo ták.“

To nemluvím o tom, že část z nich šířila teorii, že jsem tam někde v mraze na severu zemřela na infarkt.