Stránky věnované severským zemím.

... V mém případě tedy mohu číst knihu položenou na rukou. Zdá se Vám to málo? Mě tedy ne, jelikož to znamená výrazný pokrok. Čtyři měsíce jsem totiž v rukou knihu neudržela, a pokud ano, rozhodně mi nemohla při čtení spočívat na pacinkách s dlaněmi vzhůru a s nataženými prsty. Tohle zlepšení jsem si vychutnávala zejména v šalině, jelikož jsem se mohla tvářit důležitě a připadat si zase jako zdravý člověk.

Taky si mohu sníst jablko, kdykoliv mám chuť, a nemusím čekat, až mi ho Luboš nakrájí, zubní pastu už vymáčknu i z poloprázdné tuby, oblečení s knoflíky už pěkně zvládám, byt zamknu maximálně na třetí pokus a jsem schopna uvařit základní, jednoduché jídlo. Prostě samá pozitiva a sociální jistoty.

Omrzliny naučí člověka trpělivosti. Hojení probíhá zdlouhavě a i když už mé prsty byly kryty kůží a semo tamo se objevil náznak nehtu, o funkčnosti nemohlo být ani řeči. V průběhu uzdravování se mi totiž zkrátily šlachy /doslova/, takže moje něžné ručky dostaly výzor nevzhledných pařátů. Na omrzlých prstech jsem měla kombinaci jednak velké bolestivosti na jakýkoliv podnět a jednak naprosté necitlivosti na některý podnět. Prostě když jsem na něco šáhla, buďto jsem necítila vůbec nic, tedy ani to, že na něco šahám, nebo se objevila krutá šlehavá bolest jdoucí mi do lokte. Nerozeznala jsem /a stále nerozeznám/ studené a teplé, respektive všechno vnímám jako studené. Pokud si nechci k omrzlinám vyrobit ještě popáleniny, musím si teplotu věcí ve svém okolí vyzkoušet napřed malíčkem pravé ruky.

V druhé půlce května se mi začala objevovat věc zvaná synkinéza. Jedná se o slovo původem z řečtiny, znamenající souhyb neboli mimovolní pohyb sdružený s volním pohybem. Já jsem prostě taková chodící učebnice neurologie. O co přesně jde? Ohnu ukazovák, to je volní pohyb /řízený vůlí/. Současně s tím se mi s několikavteřinovou latencí křečovitě ohne i III. a někdy i IV. prst – to je ten mimovolní pohyb /naprosto nezávislý na mé vůli/. V praxi to vypadá tak, že chci něco uchopit ukazovákem, ten sevřu, jenže omrzlé prsty se následně sevřou taky a navíc tak nešikovně, že mi danou věc z dlaně vyšprtnou a ta mi následně vypadne z ruky. Jak u blbých.

Jak mi v bance nechtěli dát peníze

Z pohledu zdravého člověka se to zdá jednoduché. Jdu do banky, podepíšu se podle podpisového vzoru a dostanu požadovaný obnos. Ne tak u mě. Už jen stvořit sám podpis je nadlidský úkol, jelikož zkuste držet pero jen palcem a ukazovákem a přitom se podepsat tak, aby to nevypadalo, že jste právě s bídou dodělali první třídu základní školy. Jenže já to měla ještě komplikovanější v tom, že moje prsty reagují na rychlou změnu okolní teploty ztuhnutím v nepřirozené poloze a nepohyblivostí. No a když bylo venku nějakých +27°C a v bance klimatizace, je jasné, co následovalo. Obě moje ruce ztuhly v anatomické kreaci zvaná „drápovitá ruka“ /pro jednoduchou představu asi jako pařát orla/, takže když jsem byla vyzvána k podpisu formuláře, nemohla jsem ani uchopit pero do prstů, natožpak se podepsat. Kupodivu úřednice měla pochopení a prý když dám lékařské potvrzení, uzná mi to. Jenže to jsem neměla, tak zavolala nějakého svého kolegu a společně vymýšleli, jak mi pomoci. Ano, opravdu situaci chtěli vyřešit ku mému prospěchu a ne mě vyhodit. Vybídli mě tedy k předložení dokladů, že když u toho budou oba, bude to právoplatné. Jenže já nemohla ani vytáhnout peněženku z dokladovky a občanku z peněženky, tak jsem na tom byla, prstíky navíc dostaly chutnou tmavě fialovou až černou barvu. Oba sympatičtí pracovníci banky se šíleně vyděsili, chudáci. Sami si vzali moje požadované doklady a já získala to, pro co jsem do instituce šla.

Blýská se na lepší časy

Koncem května jsem se ocitla na rehabilitaci, které jsem se zpočátku vyhýbala jak čert kříži, protože jsem se bála toho, jak mi někdo moje malé něžné prstíky bude mačkat. Skutečnost však byla odlišná, dostala jsem se na pracoviště, které se věnuje právě rehabilitaci popálenin. Proč zrovna popálenin? Odpověď je nabíledni. Mezi omrzlinou a popáleninou není pražádný rozdíl, liší se jen typem inzultu a způsobem vzniku, ale ve výsledku oba termické podněty způsobí totéž. A v našich podmínkách jsou přeci jenom častější ty popáleniny. Teda je možná i varianta, kdy obé působí zaráz, jako například když by si někdo omrzlé prsty zahříval nad plamenem.

Sice tam trochu remcali, proč jdu k nim až v květnu, když jsem omrzla už v únoru, ale to byla jejich jediná výtka. Hned jsem nafasovala rozpis procedur na každý den a poctivě musím přiznat, že už po dvou elektroléčbách jsem se cítila jak na novém světě. Odezněla šlehavá bolest a přecitlivělost na dotek. Díky tomuto zlepšení mi mohli po týdnu zařadit cvičení a vířivku. To poslední jmenované bylo mooooc fajn, pacinky jsem si ráchala ve vaničce, ve které probublávala voda a zároveň podloží vibrovalo.

Jak jsem tam měla ruce vnořené poprvé, všimla jsem si drobné nesrovnalosti. Má osobní fyzioterapeutka mi do vaničky napustila teplou vodu, kterou moje končetiny vnímaly standardně jako studenou, ovšem stranově rozdílně. Přesně řečeno moje vjemy byly následující:

• neomrzlé části rukou: voda je teplá

• III.a IV.prst vpravo: voda je studená

• III.a IV.prst vlevo: voda je ledová   

To se v tom pak má jeden vyznat, že?

"Frozen in January, amputate in July" - /anglická mutace wikipedie, článek o omrzlinách/

Po čtyřech měsících léčby jsem naznala, že je načase vyzvědět, kdy asi tak můžu počítat, že se projedu na kole, tak jsem se odhodlala a zeptala se.  Podotýkám, že rozhovor proběhl někdy v květnu.

"Paní doktorko, kdy si tak myslíte, že budu moct sednout na kolo?"
"No vy jste se zbláznila!"
"Já nemyslela teď, já myslela někdy v srpnu už by to snad šlo, ne?"
"V srpnu by to už šlo, ale příštího roku!"

Abych to měla už z jedné vody načisto, absolvovala jsem kontrolu na cévním, kde se mě lékařka snažila přesvědčit, že mé další fungování v pojistném systému bude pouze jakožto invalidní důchodce. Říct mi tohle dřív, asi se opravdu zhroutím a skončím na psychiatrii. Jelikož si na to ale vybrala dobu, kdy díky intenzivním rehabilitacím se můj stav začal zlepšovat a ruce nabývaly funkčnosti, zůstala jsem těžce nad věcí a odpověděla jí, že po dokončení rehabilitací nastupuji do práce. Ona sice remcala něco v tom smyslu, že ještě nemám vyhráno, že hojení probíhá půl roku a že opakovanými mikrotraumaty v pracovním procesu si mohu přivodit nutnost amputace, ale já byla /a jsem/ v podstatě rozhodnutá. Učiním pracovní pokus a uvidí se. Ruce se mi den ode dne zlepšují, poctivě s nimi cvičím – mačkám speciální balónky, posiluji a provádím vše, co mi jakožto domácí úkol přikázali na rehabilitaci. Sice mám stále ještě výrazně zkrácené šlachy, ale z toho se nestřílí a pořád nejsem schopna jemné motoriky. Něco mi zůstane jako následek, něco se snad časem zlepší.

Domov je nejnebezpečnější místo na Zemi  

Díky postižení rukou a jejich extrémní bolestivosti jsem si vypěstovala instikty na jejich ochranu. Když jsem tedy před pár dny lezla do vany za účelem rehabilitace /doma máme vanu s vířivkou/, tak mi na vrstvě masážního oleje při dně vany podjela noha a já nenapřáhla ruce, abych si tím neporanila pacinky. Přitom kdybych se zachovala jako každý normální člověk, jednoduše bych natáhla ruce přes sebe a zastavila se o protilehlou stěnu bez toho, že by se mi cokoliv přihodilo. Já ne, já se musím v té vaně skoro přizabít, přitom se nestalo nic jiného, než že mi noha vylítla kamsi do vzduchu, ucítila jsem prudkou bolest v palci a všude bylo najednou spoustu krve. Ono není divu, když beru léky na ředění krve. To pak ze sebemenší ranky krvácím, jako když se podřeže prase. Zírala jsem na oteklý palec, podebraný nehet a zejména na asi třícentimetrovou poměrně hlubokou ránu na vnitřní straně palce. Zatímco jsem si zastavovala krvácení, snažila jsem se přijít na to, o co jsem si ten prstík tak rozrazila, vypadalo to totiž, jako kdybych to po cestě vzala přes ostří břitvy. Krvácela jsem takto ještě přes dvě hodiny a zasrala jsem si celou koupelnu, než se mi to povedlo nějak stabilizovat. Na nohu jsem pro bolest nemohla vůbec stoupnout, přesto jsem odmítla jet kamkoliv na ošetření. Nedovedla jsem si totiž představit, jak bych jim tam popisovala mechanismus úrazu. Ránu jsem si pečlivě vydezinfikovala, ještě že mám dostatečnou zásobu díky omrzlinám, a jala jsem se stříhat náplast a vyrábět mašličky. Tohle se nakonec ukázalo jako velký problém právě díky neobratnosti a zejména díky náhodným setkáním prstíků s lepidlem náplasti, ale nakonec vše dospělo ke zdárnému konci a na palci se skvěly čtyři nepříliš estetické mašličky.  

Další den jsem šla na rehabilitaci kulhajíc a dva dny to bolelo tak, že jsem byla schopna jen pár kroků k nejbližšímu dopravnímu prostředku. Nemohu posoudit bolestivost v delším časovém horizontu, jelikož je to přesně dva dny, co se mi to stalo. Snad to nemám zlomené.

Zaměstnavateli jsem to nesdělila, protože jsem se oprávněně domnívala, že by mě zabil. Ale na druhou stranu jsem byla ráda, že jsem do práce ještě nešla, protože mít ukončenou neschopenku na omrzliny a vzápětí nafasovat další na nakopnutý palec by asi nebyl ten nejlepší nápad. 

Nepovedlo se nám s Lubošem zjistit, s čím se ten můj prst potkal. V úvahu přicházela hrana vodovodního kohoutku. A opravdu nemám ve vaně sadu břitev trčících do prostoru.

Celou situaci okomentoval trefně Luboš: „Ty už máš nejvyšší čas nastoupit zpátky do práce, jinak si doma ještě vážně ublížíš.“