Stránky věnované severským zemím.

Náhorní plošina Hardangervidda není pouze norská, nýbrž s největší určitostí i evropská nejrozsáhlejší horská plošina. Pokrývá oblast asi 7500 km2 v nadmořské výšce 1000 – 1250 metrů. Nachází se ve středu jižního Norska.

Celá plošina leží nad hranicí lesa a nejsou zde žádná, jinde tak hojná údolí, která obvykle dělí hory v Norsku. Jen na vnějších okrajích lze nalézt malá údolí a zalesněné kopce.

Klimaticky je velký rozdíl mezi vlhčí a teplejší západní části plošiny a částí východní, která má méně srážek a je celkově chladnější. Na východě klesají nejnižší zimní teploty na -40°C, zatímco letní teploty vystupují občas až na +20°C. Obvyklá letní teplota je +10°C, v západní části plošiny bývá sníh i v pozdním létu.

Jámy na lapání zvěře dokazují, že lovci zde byli již v prehistorických dobách. Archeologové objevili lovecké osady s kamennými zbraněmi a 7 tisíc let stará sídliště. Dnešní turistické cesty se drží starých tras přes plošinu, po kterých putovali jezdci, volské povozy, obchodníci i vojáci mezi východním a západním Norskem. Staré stezky jsou dodnes viditelné, zvlášť v morénách.

Dnes je zde kolem 1200 km značených cest a 35 chat či srubů s více než 1000 lůžky.

V roce 1981 byl ustanoven národní park Hardangervidda. Pokrývá oblast 3422 km2 a jedná se největší národní park v celém Norsku.

Důležité upozornění

Hardangerviddu jsme navštívili, a přešli z jihu na sever, v září 2022, tedy veškeré údaje zde napsané se vztahují k tomuto období. Co platilo dnes, nemusí platit zítra. Spousta ubytování mohla zkrachovat, obchody taktéž, a zrovna tak mohla být omezena i doprava. Co ale zůstává, je příroda sama, tu nám snad žádný covid či válka nevezme.

Jak jsme to šli my

Nějak více jsem naši výpravu nepřipravovala. Pro akci jsme se rozhodli měsíc předem, zakoupil si letenky do Osla a zpět, no a já vytyčila začátek a konec treku.

Začnu původně plánovaným koncem. Zvolili jsme si osadu Finse, která leží na vlakové trati Oslo – Bergen z celkem prozaického důvodu – jedná se o nejvyšší nádraží na této trase obecně a zároveň i norské železnice. Kromě toho není nijak významná, je tam jediná možnost ubytování, které se nedá ani rezervovat přes booking. Později, v průběhu putování, jsme někdy sedmý den usoudili, že po návratu do civilizace potřebujeme hotel, hospodu a obchod jako základní infrastrukturu, a pozměnili jsem náš cíl na osadu Geilo, ležící taktéž na výše uvedené trati. Na kilometry to vyšlo asi tak zhruba stejně, možná o 10 km méně, ale důležité bylo, že toto turistické centrum nabízelo vše potřebné.

Proč končit na vlakové trati je celkem logické, člověk sedne do vlaku, a za pár hodin je v Oslu, a to bez přestupování. My ovšem v průběhu putování zjistili, že směr z jihu na sever je výhodný i z toho důvodu, že člověk má ostré polární slunce zezadu. Není to taková sranda, jak se může jevit, nás jeden den asi na 1,5 hodiny stočil směr stezky na západ, přímo proti žhnoucí oranžové kouli, a ačkoliv bylo relativně chladno a foukal vítr, bylo dost nepříjemné kráčet Slunci vstříc.

Začátek treku jsem zvolila v osadě Rjukan, která oplývá lanovkou, a turista si tak ušetří 500 výškových metrů. Hlavní důvod byl ale jiný. Jsem fanda do techniky a druhé světové války, a zdejší muzeum Vemork nabízelo obojí. O tom ale více později, zvědavcům napovím „těžká voda“ či „Hrdinové z Telemarku“.

Doprava

V srpnu 2022 bylo možné se z letiště v Oslu dostat během pár hodin do Rjukanu s dvěma přestupy.

První ze spojení byl vlak z letiště Oslo, název zastávky Oslo lufthavn, do Kongsbergu, což byla i konečná vlaku. Tam navazoval dálkový bus do zastávky Notodden skysstasjon, a poslední spoj byl místní bus do Rjukanu.

Pro dvě osoby stály lístky včetně rezervace na dálkový bus 1244 noků, bez místenek by to bylo o 118 noků méně. Vlak neměl možnost rezervace, tam bychom to ocenili více, protože z letiště odjížděl narvaný, kdy sice většina cestujících vystoupila v centru Osla, kde se ale vlak znovu naplnil lidmi, jedoucími z Osla domů z práce. Rezervace na dálkový bus byla zbytečná, cestovalo nás jím asi 5, no a v místním busu jsme byli jen my dva a řidič. Vlak do Kongsbergu nabízel pouze druhou třídu.

Cesta nazpět, tedy z Geilo na letiště v Oslu, obnášela jediný přestup, a to v centru na stanici Oslo S. Bacha, tam je nutné si dát pozor, protože na letiště směřuje více vlaků, a je nutné se držet té společnosti, na niž jsou koupené lístky. Prvnímu z vlaků, tedy z Geilo do Oslo S, trvala jízda skoro 4 hodiny. Jedná se o páteřní trasu Bergen – Oslo, zvanou Bergensbanen. Ten vlak měl první i druhou třídu, a rezervace byla součástí jízdenky, něco jako vlak společnosti Regiojet. Druhý z vlaků, tedy spoj na letiště, neumožňoval rezervaci, a nabízel pouze druhou třídu. Lístek pro dva do druhé třídy z Geilo na Oslo lufthavn stál 1606 noků.

Zásobování

Když jsme se v informačním centru v Rjukanu dotazovali obsluhy, kolik peněz si máme na přechod sehnat, když plánujeme spát pouze ve stanu, stravovat se z vlastních zásob, a na chatě si příležitostně dát pouze čaj, kafe, či v případě krize největší přespat. Poradili nám 100-200 noků na osobu, což se nám zdálo málo, a vybrali jsme si 2000 noků. Neutratili jsme ani nok, a z toho prostého důvodu, že nebylo kde. Fakt, nekecám. V září, v době našeho pobytu, již na plošině skončila turistická sezóna, buď byly chaty zavřené, nebo nás z ní vyhodili, nebo jsme do ní ani nezacházeli, pokud ležela mimo trasu.

Díky tomuto faktu jsem byla hodně vděčná svému rozhodnutí, jít přechod pouze se spoléháním se sama na sebe, tedy mít stan a kompletní jídlo na celou dobu treku.

Pokud tedy někdo půjdete jako my, mimo hlavní turistickou sezónu, která letos končila nějak kolem 5. září, počítejte s tím, že na trase neseženete nic. Na druhou stranu, odměnou bude minimální výskyt turistů. My letos zažili prakticky liduprázdnou Hardangerviddu, kdy jsme několik dnů nepotkali vůbec nikoho, jen ovce, a například natěžko jdoucí turisty jsme střetli tři.

Výměna peněz

Z domova jsme si vezli eura s plánem, vyměnit je na noky, což se nám jevilo jako výhodnější, než se je snažit sehnat a koupit rovnou v ČR. Nemohu tedy posoudit, zda jsou noky u nás k sehnání či nikoliv.

Před několika lety jsme párkrát byli v Norsku, a nejvýhodněji se jevilo směnit eura na noky přímo na letišti, letos jsme to ovšem prokrastinovali. Ačkoliv jsme měli relativně dost času mezi příletem letadla a odjezdem vlaku, místo hledání banky jsme sháněli kafe a papu. Měla jsem totiž zjištěno, že v Rjukanu, kde budeme dva dny, než se vydáme na přechod Hardangerviddy, sídlí banka, takže jsme plánovali směnit peníze tam, aniž bych si možnost výměny peněz předem ověřovala. Chyba lávky, tato banka nedisponuje hotovostí, a nejbližší banka, umožňující směnu, je… V Oslu.

Nezbylo nám tedy nic jiného, než skousnout šílený poplatek, a vybrat potřebný obnos peněz v bankomatu. Pro pobyt v civilizaci jsme plánovali platit všude kartou, ale na Hardangerviddě, kde na chatách nemusí být signál, jsme chtěli být vybaveni klasickými penězi, nikoliv jen plastovými.

Dokoupení proviantu

Z domova jsme si vezli kompletní jídlo na večeře, tedy expediční stravu. Důvody jsme měli dva, jednak cena, kdy kupovat tohle v Norsku by nás vyšlo draho, jednak já pro své alergie jsem byla odkázaná na pečlivý výběr, kdy letos jsem točila dva, slovy DVA druhy dehydratovaného jídla.

Zbytek jsme už sháněli přímo v Rjukanu, kde leží jediný vybavený obchod, a to krám řetězce Kiwi. Výhoda byla, že otevřený byl až do 23. hodin. Tam jsme pořídili kompletní jídlo na plánovaných 14 dnů pochodu, tedy ořechy, salám a sýr. Jeli jsme podle seznamu potravin, kupovaných 2019 v Grónsku. Byť nám všichni oslovení, kterým jsme poslali foto pořízeného žrádla, tvrdili, že je to málo a nevystačíme, my se zviklat nenechali. Pokud nám podobné množství stačilo v Grónsku, tedy za předpokladu, že nejsem debil, a neudělala jsem ve výpočtu fatální chybu, musí to být v pohodě i nyní.

Mohu zodpovědně prohlásit, že jsem nic nespletla. Nakoupené jídlo plus expediční strava z domova nám v pohodě vystačila, a trek jsme končili po 12 dnech, kdy nám zbývalo poslední balení salámu, sucharů a každému 2 expediční stravy, tedy bychom v pohodě minimálně ještě dva dny mohli šlapat, a a přesto bychom měli dostatek krmení, tím spíše, že já měla zašitý nesnědený pytlík s pistáciemi, plus tuším ještě asi 4 müsli tyčinky.

Ceny

Řetězec Kiwi, Rjukan, srpen/září 2022

sýr Norwegia 500 g 59,50

krutonky sůl a pepř 142 g 52,40 /holt jsme si spletli suchary a krutonky do polévky/

ořechy a kandované ovoce 300 g 52,90

salám 140 g 47,90

ovesné müsli tyčinky 138 g 19,90

salám Pepperoni 130 g 29,40

salámový snack Strandamør 120 g 34,00 /trvanlivý, vhodný do pokojové teploty/

loupané pistácie 60 g 39,40

Plynové bomby

Asi základní položka pro každého turistu, jdoucího natěžko, jsou plynové bomby. Ty ale v obchodním řetězci Kiwi nenaleznete. Ty se dají sehnat pouze v krámu Jernia Stenstad, což je v podstatě něco jako naše železářství, tedy s podobnou otvírací dobou, kdy o víkendech je zavřeno. Pokud tedy někdo plánuje přiletět do Osla v sobotu, dojet ten den do Rjukanu, což možné je, v neděli si nakoupit a rovnou vyrazit na trek, zbudou mu oči pro pláč. Plynové bomby sežene nejdříve v pondělí ráno.

V nabídce určitě měli kartuše, které jsme i kupovali, tedy kompatibilní pro vařiče Var, Primus, Jetboil, MSR – šroubovací klasická. Zde frčela jediná značka – Sunwind. My si vzali dvě větší, kdy každá vážila 659 gramů. Cena na jednu činila 119 noků. Spotřeba nám na 12 dnů pochodu vyšla tak akorát pro náš systém vaření. Rezervu jsme měli tak na 1-3 dny.

V září, v době našeho treku, jsme teploty přes den měli 4-15 stupňů, v noci tak z poloviny teplota klesla pod nulu. Permanentně nám foukal vítr. V těchto podmínkách jsme měli spotřebu jedna kartuše na 6 dnů, přičemž tam určitě v každé zbylo dost plynu na další den.

Náš systém použití plynu byl následující. Večer, tedy pokud nepršelo, jsem uvařila, respektive ohřála vodu na cca 80°C, asi litr vody na expediční stravu, a dovařila jsem do plna všechny termosky, což celkem obnáší 4 litry. Ne vždy jsme ale vypili všechny během pochodu. Ráno jsme jednu z termosek vypili během balení, takže se vařil litr vody do ní, plus dalšího asi půl litru na zavodnění. Na umytí zubů jsem si vodu ohřívala, ráno i večer. Když to silně zprůměruji, tak denně jsme na vařiči ohřívali vodu k 50°C kolem 5 litrů.

Pokračování v dalším článku.