Stránky věnované severským zemím.

Sámové nebo Laponci?

Ve většině jazyků, podobně jako v češtině, byli Sámové dříve známí jako Laponci. Toto pojmenování se původně používalo ve Švédsku a ve Finsku a rozšířilo se i do ostatních jazyků kromě samotných sámských jazyků, ve kterých se Sámové označují jako Sámit /Sámové/ nebo Sápmelaš /sámského rodu/.

Etymologie slova Laponci není zcela jasná. V norštině se slovo Lapp většinou spojuje s významy „necivilizovaný“, „primitivní“ a „hloupý“. Finské slovo lape evokuje odlehlost. Pro označení sámského národa ho použil již v 16.století Olaus Magnus. Někdy se v etymologii zmiňuje i finské slovo „lappu“ znamenající „záplatu“.

Samové prosadili do jazyků zemí, ve kterých žijí, nové pojmenování v posledních desetiletí, protože staré označení je pro ně hanlivé. V dnešní době se proto užívání starého označení nedoporučuje. V češtině pro Čechy nemá označení Laponec žádný hanlivý podtext, proto se často používá i tento výraz.

Historický boj Saamů

Čtyřicet tisíc domorodách Saamů /starší a známější název je Laponci/ tvoří v Norsku největší etnicku menšinu a mohou zcela odůvodněně prohlašovat, že jsou nejstaršími obyvateli země. Tito srdnatí lidé, někdejší nomádi, kteří dnes obývají především odlehlé severní oblasti Finnmarky, žijí už celá staletí v severní Skandinávii a severozápadním Rusku a živí se především pastevectvím domácích sobů. Celkový počet příslušníků této etnické menšiny žijící na území čtyř států /Norska, Švédska, Finska a Ruska/ je 60 tisíc. Saamové označují svá tradiční území jako Sápmi neboli Saamietnam.

Panuje sice domněka, že předkové Saamů přišli do Norska ze Sibiře, nicméně nejstarší psaná zmínka přichází teprve z pera římského historika Tacita z roku 98 n.l. V roce 555 označil Řek Procopius Skandinávii jako Thule, „nejvzdálenější sever“ a národy zde žijící jako skridtfinn. Tito lidé se živili lovem, chovem sobů a používali pro cestování lyže. Středověké islandské ságy potvrzují obchodování Seveřanů se Saamy a na dvoře anglického krále Alfréda Velikého sloužil kupec Ottar, který „žil severněji než kterýkoli jiný Seveřan“ a popsal svou zemi i její původní obyvatele rozsáhleji.

Po celou tuto dobu žili saamští lovci v malých komunitách nebo svazcích zvaných siida. Každá komunita obývala vlastní ohraničené území. V 17. a 18.století, kdy severnější oblasti osídlovali skandinávští sedláci, se stal tento systém předmětem konfliktů, avšak mnoho nových přistěhovalců záhy zjistilo, že saamský způsob života se hodí do místních drsných podmínek lépe, a proto mu přizpůsobili své oblečení a jídelníček, a také zvyklosti a tradice.

Kolem roku 1850 byly zavedeny reformy, které omezovaly používání saamštiny ve školách. V roce 1902 začalo být protiprávní prodávat půdu jakékoli osobě, která neuměla norsky, a tato politika se uplatňovala velmi horlivě, zejména počátkem 20.století. Avšak po druhé světové válce nastal úplný obrat, jelikož se součástí oficiální politiky stal mezinárodní multikulturalismus. V šedesátých letech již bylo právo Saamů na zachování a rozvíjení vlastních kulturních hodnot a jazyka zakotveno ve všech aspektech vládní agendy. Oficiální politika je ve stále větší míře viděla jako norské občany, ale zároveň jako etnickou menšinu a svébytný národ. Jejich právní postavení se značně zlepšilo a vláda vytvořila dva výbory: Samekulturutvalget, zabývající se otázkami saamské kultury, a Samerettutvalget s pravomocí rozhodovat o právních aspektech saamského statutu a vlastnictví původních zdrojů.

V roce 1988 přijala norská vláda osvícený dodatek k ústavě, jež stanovuje: „Je odpovědností úřadů státu vytvořit takové podmínky, v nich si saamský národ bude moci zachovat a rozvíjet svůj jazyk, kulturu i způsob života.“ Zároveň byl vytvořen volený saamský parlament neboli Sameting /samediggi/, který má 39 členů a slouží jako poradní orgán pro saamskou problematiku v norském parlamentu.

Počátkem devadesátých let přijala vláda zákon o saamském jazyce, kterým zrovnoprávnila postavení saamštiny s norštinou. Ještě toho roku ratifikovalo Norsko doložku Mezinárodní organizace práce č. 169, jež zaručuje práva domorodých a kmenových národů.

Pokud chce někdo být oficiálně považován za Saama, musí být saamština jeho prvním jazykem, musí se považovat za člena saamské komunity a musí žít ve shodě s takovou společností, nebo mít rodiče, kteří splňují jednu z těchto podmínek.

Laponská kultura a tradice

Laponci se původně živili lovem a rybařením, ale někdy v průběhu 16.století byla zdomestikována většina sobů a z loveckého způsobu obživy přešli japonci na nomádské pastevectví. I když sobi jsou v životě Laponců stále velmi důlěžití, jejich pastevectvím a dopravou na saních tažených soby se zabývá asi jenom 16% Laponců. Zcela nomádským způsobem žije už jen hrstka tradicionalistů. Většina dnešních Laponců se živí rybolovem nebo činnostmi související s turismem.

Jedním z typických znaků laponské kultury je joik /nebo yoik/, rytmická báseň složená pro konkrétní osobu, jejíž povahu má vyjadřovat a jíž báseň patří. K dalším tradičním složkám laponské kultury patří lidové léčitelství neboli šamanismus, umělecká výroba /zvláště dřevořezby a stříbrotepectví/ a úsilí o život s přírodou.

Laponský národní kroj je jediným nefalšovaným lidovým krojem, který se v Norsku běžně nosí. Setkáte se s ním na ulicích Kautokeina a Karasjoku. Každá oblast používá vlastní charakteristické ozdoby, ale všechny kroje jsou obecně velmi zdobnou a vyšívanou kombinací červené a modré plstěné blůzy či šatů, kalhot či sukně, bot a klobouku. Při zvláštních příležitostech nosí ženy perlový diadém a věnec hedvábných stužek ve vlasech.

Mari Boine Persen /*8.11.1956 v Karasjoku/ je norsko-sámská hudebnice známá tím, že do joiky, tradiční formy sámské hudby, přidala jazzové a rockové prvky. Boine vyrostla uprostřed Laestadiánského křesťanského hnutí. Na vlastní kůži pocítila diskriminaci vůči Sámům. Když byla požádána, aby v roce 1994 vystoupila na Zimních olympijských hrách v Lillehammeru, odmítla, protože pozvání vnímala jako pouhou propagaci, která měla světu ukázat, že v Norsku nejsou menšiny utlačovány.

Joik či juoiggus je tradiční laponský styl zpěvu. Původně to byl jeden z mnoha pěveckých stylů, ale dnes se tak označují všechny tradiční laponské styly. Zní podobně jako indiánský zpěv. Zpívá se bez doprovodu hudebních nástrojů, případně s bubnem. Stupnice je většinou pětitónová, ale zpěváci mohou použít tóny jaké chtějí. Většinou mívá krátký nebo vůbec žádný text, improvizace není neobvyklá. Každý joik má odrážet osobu či místo, což však neznamená, že to má být píseň o nich, ale zpěvák se má pokusit přenést „esenci“ osoby nebo místa do písně – zpívá svého přítele, ne o svému příteli. V severní části Laponska jsou joiky osobní, spjaté s konkrétní osobou. Často jsou skládány, když člověk přichází na svět.

Zdroj:  

Lonely Planet – Norsko 

Rough Guide – Norsko 

www.wikipedia.cz