Stránky věnované severským zemím.

 Po návratu z přechodu Finnmarksviddy jsem se rozhodla pro eventuelní následovníky sepsat pár postřehů a rad. Popis věnuji podrobně jen náhorní plošině Finnmarksviddě. Zbylé údaje mám ve svém cestopise, kde je i následné putování po zbytku severního Norska.

Doprava, logistika
Letecky lze v jeden den Praha-Oslo-Alta /s mezipřistáním v Tromso/. Letiště leží asi 4km od města, teoreticky to lze ujít pěšky. Doporučuji ale taxík. Jinak se z letiště nedá dostat, bus nebo MHD tam nezajíždí. Ubytování doporučuji v kempu Kronstad asi 4km východně od Alty. Autobus sem jezdí po cca hodině a půl, denně kromě neděle.

Vlastní přechod
Nedoporučuji trek lidem, kteří se honí za vrcholy a zdoláváním převýšení. Je to ideální pro tundrosexuály, tj. skupinu lidí, kteří se jako já zamilovali do severské tundry. Navíc je to opuštěná oblast, velmi spoře turisticky značená. Je to i poslední výskyt Laponců /Sámů/, kteří stále žijí kočovným způsobem života se stády sobů. Tohle nemám z průvodce, ale zažili jsme to na vlastní kůži. 
Za celý týden jsme nepotkali jediného turistu, zato pár sobařů, viděli jsme typickou dřevěnou vesnici pastevců sobů. 
Samotná trasa je velmi špatně značená. Pokud jsou zde nějaké stezky, většinou jsou sobařské a po pár dnech končí v sobím kotci nebo na sobích jatkách. Právě díky výše uvedenému je potřeba dodržet zásadu, že na rozcestí je nutno se vydat po méně zřetelné cestičce. Vychází to z logiky věci. Sobařů je více, turistů méně. 

Nebezpečí a nepříjemnosti
1.bažiny. Opravdová lahůdka. Běžně jsme se bořili do půli lýtek až po kolena, někdy jsme zapadli až po rozkrok. Sranda to v žádném případě nebyla. Za 10 hodin postupu se člověk přešel tak 10km. Navíc stačí, že trochu zaprší a do té doby obtížně průchodné bažiny se stanou neprůchodnými
2.pouštní oblasti. Ač je to k nevíře, opravdu se tam střídaly oblasti bažin s písčitými dunami, které se též obtížně překonávaly. Kdo mi nevěří, ať si nabalí 20kg batoh a vydá se na 30km pochod po pláži. /v Norsku to navíc bylo zpestřeno těmi dunami, vysokými několik metrů, přes které se muselo přecházet/
3. rozdělávání ohně. Každý den jsme ráno i večer dělali táborák, na kterém jsme vařili. Dříví se válelo všude kolem a hořelo i mokré. Jen sekyrka je nutností. Bohužel, až později jsme se dozvěděli, že je zde přísný zákaz zakládání ohně v období tuším od 1.4. do 30.10. Důvod je nasnadě. Rašeliniště. A to jak je známo, dobře hoří. My to tak nějak tušili, že i přes okolní bažiny by mohl vzniknout problém s požárem, tak jsme vždy oheň pálili u jezer a preventivně jsme pravidelně kolem ohně polévali půdu vodou. 

Směr pochodu
1.varianta: pouze přechod Finnmarksviddy. Údaje o délce se liší, našla jsem 80km a 120km. Trek je popsán jako šestidenní, doporučuji si ale nechat pár dnů do zálohy s ohledem na bažiny, bloudění a podobné zdržení, které mohou nastat.
Doporučuji přecházet obráceně, než jsme šli my. Ideální je dovézt se busem z Alty do Karasjoku /jezdí denně kromě sobot/. Začátek treku je asi 13km od Karasjoku v Assebakti – odvoz budto stopem, nebo taxíkem. Na veřejnou dopravu se zde moc nehraje, Assebakti se nachází na silnici č. 92 spojující dvě osady Karasjok a Kautokeino. Teoreticky jsou vesnice některé dny v týdnu ve školním roce spojeny busem, ale více jsme nezjistili. Konec treku doporučuji v Bjornstadu, kam zajíždí MHD bus z Alty /mimo neděle/.
2.varianta: po přechodu Finnmarksviddy putování zbytkem severního Norska.
V tomto případě doporučuji náš směr. Začít v Altě, v Bjornstadu /bus viz odstavec výše/, a končit v Assebakti. Místními nám bylo řečeno, že v neděli večer se odtud dá dostat busem do Karasjoku /neověřeno/. Každopádně stop není problém. Dál z Karasjoku dle vlastního uvážení podle toho, co chce kdo navštívit. My pokračovali busem do Kirkenes a odtud pak dál lodí. Autobus jede v pondělí, středu, pátek a v neděli.

Proviant, mapy
V Altě je specializovaný obchod, ale trek je zakreslen asi na osmi mapách, z nichž každá by vyšla na 600Kč, proto jsme je nekupovali. Měli jsme jen oskenované mapy z průvodce Hory Norska a silniční mapu severu Norska. V zásadě jsme s tím vystačili.
Kemp Kronstad, ve kterém v Altě doporučuji se ubytovat, nabízí veškerou tábornickou výbavu kromě plynových bomb. Pro ty je nutné si zajít asi 2km směrem do města, kde po pravé straně se nedá přehlédnout velký outdoorový obchod. Bomby zde měli Campingaz napichovací a klasiku Primus, tj. kompatibilní s naším Varem. 
Chleba jsme si brali až v kempu a vřele doporučuji. Vydržel nám celý týden treku, a ač na něj pršelo, nezplesnivěl a ani nějak výrazně neztvrdnul. Chléb nakoupený později v jiných osadách chytl plíseň do druhého dne. Pozor je nutno dát na zapalovače, my koupili tři a ani jeden nebyl funkční.

Co s sebou
1.návleky. Velmi jsem jejich absence litovala. Návleky by totiž zabránili vtečení bahna do pohor a taky by uchránily kalhoty od zašpinění. Kdo se nyní směje, že je mu jedno, zda bude od bažin nebo ne, tak ať si uvědomí, že ne každý řidič bude ochoten špinavého turistu svést.
2.klasická výbava na hory. Využili jsme vše, od rukavic, čepic, nepromokavých bund až po flísky. Není nutné brát tričko a kraťase. 
3.sekyrka. Bez ní se nedá připravid dříví na oheň
4.sandále. Po cestě je několik brodů a bez nich by bylo riziko řeku přecházet – hrozí poranění od kamenů.
5.v neposlední řadě hlavně psychickou pohodu s vědomím, že i cesta může být cílem