Jdi na obsah Jdi na menu
 


Grónsko – Arctic Circle Trail 2. část

6. 5. 2021

Grónsko – co navštívit v Grónsku – Arctic Circle Trail 2. část

 

  1. den

Z Útesu k Vyschlé řece /asi 12-14 km + zacházka cca 4-5km z trasy/

Začátek: Šířka: 66.972678 Délka: -52.147936

Konec: Šířka: 66.994671 Délka: -52.360088

Důležitý milník – polovina trasy! Pro turisty putující z Kelly Ville do Sisimiutu /tedy s vynecháním silniční části Kangerlussuaq – Kelly Ville/ je ta půlka přibližně u srubu Ikkattooq, reálně malé unimo buňky, v níž jsou zbudované dvě dřevěné pryčny, což je veškeré vybavení interiéru. Hned za ní stezka prudce stoupá na horský hřeben a přes úzkou skalní římsu na nádhernou náhorní plošinu. Pěkná hřebenovka pokračuje „kozí stezkou“, odkud sestoupá serpentinami do údolí. Následuje další přechod hřebene, kdy sestup je již mnohem prudší, a já jej zvládla po čtyřech se spouštěním batohu. Po asi 100 metrech se kvalita stezky zlepší, jedná se o měkkočkou cestičku vinoucí se přes bažiny a mokřady, kde je orientace horší, chybí zde mužici – není je kde postavit, a stezka je hůře sledovatelná zejména za vyššího stavu vody. Postupem níže údolím se terén zpevní, a nakonec se šlape po trávě.

Následuje nejtěžší brod treku. Jedná se o často velmi nebezpečný brod, kdy třeba v roce 2012 sahala hladina rozbouřené řeky 10 cm nad pás /info z internetu/, takže není radno jej podceňovat. Z důvodu rizika se v posledních letech zbudoval most přes tuto řeku, ovšem nikoliv přímo na trase, ale několik kilometrů jižněji. V papírové mapě to značené není, v terénu to, alespoň z našeho směru, označeno bylo. V době, kdy jsme se tam ocitli my /léto 2019/, jsme si zvolili variantu brod, a díky suchému období jsme si smočili akorát lýtka. Přesto doporučuji být připraven na obchůdnou trasu a neriskovat. Pozor, z opačného směru jsme žádné označení neviděli. Tento brod je poslední místo, kde se ještě dá utábořit poblíž zdroje vody, protože tok řeky pokračuje v původním směru, ovšem trail se odkloní v pravém úhlu doprava k horám a začne nabírat výškové metry po kamenité stezce. Tam se po několika kilometrech opět řeka a trail spojí, ovšem v době naší návštěvy bylo koryto naprosto vyschlé. Pro nás to znamenalo sklesat opět do údolí ke zdroji vody, protože bohužel u tohoto druhého brodu jsme si naplánovali spát.

Asi dva kilometry zpět od druhého, vyschlého brodu, leží stranou od stezky chata Eqalugaarniarfik. Jedná se o malou, stísněnou stavbu, dle okolí využívanou převážně lovci – kolem se válí spousta kostí, vyčiněných kůží a paroží, a půda je nasáklá krví. Pozor, chata neleží u zdroje vody! Je potřeba přesně vědět, kde onen zdroj leží, my měli štěstí na partu Francouzů, kterým to zase sdělil jiný turista. Pokusím se ono místo popsat: od chaty je potřeba se vydat v kolmém směru od trailu přesně na západ, kde se v dáli a hloubce dá spatřit dobře půl kilometru vzdálený potok. Je to opravdu relativně daleko a hluboko, snažila jsem se ale na mapě trasu ke zdroji vody vykreslit.

 

102_skalni_rimsa_lubos.jpgden_8_ii_zdroj_vody.jpg

 

  1. Den

Od Vyschlé řeky k Angličanům /asi 10-11 km/

Začátek: Šířka: 66.994671 Délka: -52.360088

Konec: Šířka: 67.020453 Délka: -52.475488

Stezka hned v úvodu prudce stoupá, kdy každý vrchol je pouze předvrchol, a takto se to opakuje několikrát za sebou. Nestabilní chodník tvoří šutroviště, takže to dost podkluzuje. Ačkoliv je tento úsek hřebenovky v mapě značen černou barvou, tedy vytváří dojem extrémně těžkého úseku, není to pravda, jedná se o relativně snadný úsek s poměrně širokou cestičkou, s opatrností sjízdnou i čtyřkolkami. Kde tady viděli tu náročnost, fakt nechápu, tohle bych možná já dokázala vyjet na horském kole. Samozřejmě trochu technická ta stezka je, nějaké ty lezecké pasáže, tedy nutnost použití všech čtyř končetin, se tam vyskytnou, ale opravdu to není nikterak náročné. Nahoru se překonává 650 výškových metrů.

Odměnou jsou nádherné výhledy po zdolání břemene. Sestup pokračuje zpočátku širokou cestou, která se stočí doprava k loveckým chatám, kdežto úzká pěšinka odbočuje doleva. Zde je potřeba si hlídat trasu a nepřehlídnout tuhle odbočku. V době naší návštěvy tam někdo z turistů z kamínků vytvořil šipku ukazující doleva. Houpavá hřebenovka chvílemi schází několik desítek výškových metrů dolů a později zase šplhá nahoru, než definitivně začne klesat dolů do údolí k jezeru. Tam jsme zabočili po eskeru mezi jezery doprava přes suchou tundru na malý výběžek poloostrova, a tam vztyčili stan. Tábořiště jsme pojmenovali U Angličanů, protože asi o kilometr blíže trailu stanovali dva kluci, jediní v posledních dnech, které jsme potkali, a připadali nám jako Angličané.

 

117_stezka_k_nebesum_ii.jpg118_udoli_muzik.jpg

 

  1. den

Od Angličanů k chatě Innajuattoq /asi 12-14 km/

Začátek: Šířka: 67.020453 Délka: -52.475488

Konec: Šířka: 67.056535 Délka: -52.628095

Z poloostrova je potřeba dostat se zpět na turistickou stezku, která dále pokračuje podél jezera, kde je snadná orientace a přístupný terén. Po několika kilometrech začne kozí stezka šplhat na skalní ostroh, který je nutné překonat traverzem nad několika metrovým srázem. Tento úsek dokáže překonat i osoba trpící silnou závratí, jako třeba já, která to zvládla po čtyřech, běžný turista do přejde normálně po nohou za pomoci přidržování se rukama skalních výstupků.

Skalnatý terén poté přechází v bažiny, které jsou náročnější na překonání, poté jsou mokřady vystřídány kamenitým terénem, a asi 3x se přechází na opačný břeh řeky či potoka. Nejedná se o náročné brody, jen to žere hodně času, protože přezouvání do brodících bot zdržuje. V jednom úseku je potřeba velmi dobře sledovat mapu a všimnout si odbočení stezky doleva, protože doprava vede lovecký chodník. Kolem několika jezer trail vede na malý pahorek, pod nímž na břehu leží útulná chata Innajuattoq /rozepíšu se později/.

 

136_muzik_ii_hulky.jpg137_jezero_my.jpg

 

  1. den

Z chaty Innajuattoq do Údolí ryb /asi 15-17 km/

Začátek: Šířka: 67.056535 Délka: -52.628095

Konec: Šířka: 67.005100 Délka: -52.913225

Tímto se trail dostává do poslední třetiny, a z hor vede převážně sevřenými údolími. Z chaty stezka pokračuje asi hodinu podél břehu jezera, a poté vede přes z našeho pohledu nekonečnou náhorní plošinu, která posléze ústí v úzké údolí z boku sevřené horskými štíty. Zde opět je třeba pozorně sledovat stezku a značení. Nakonec se přijde k úžasné, na ryby bohaté řece, podél níž se pokračuje. Orientace tam je již snadná, terén je pohodlný, a v řece se ryby dají chytat. Jedná se o siveny arktické. Stezka posléze začne podél řeky klesat, čímž pádem se terén změní na bažiny a mokřady. V těch místech je problematičtější nalézt vhodné místo na táboření, v reálu to je možné pouze na jakýchsi „boulích“, tedy terénních vyvýšeninách, tedy v reálu menší kopeček s placatým vrcholem, kde na jejich vrcholu se dá nalézt rovný plácek. Bohužel všechny tyto boule leží daleko od vody, ta je ale dostupná pěšky asi kilometr daleko. Další nevýhody těchto boulí jsou vydání na pospas větrům a hlavně to, že to takto sevřeného údolí se sluneční paprsky dostanou až dost pozdě, takže turista ráno vstává do zimy.

Název původu našeho tábořiště Údolí ryb asi nemusím vysvětlovat.

 

147_muzik_parohy_ii_ja.jpg150_batohy.jpg

 

  1. Den

Z Údolí ryb na Spáleniště /cca 11-13 km/

Začátek: Šířka: 67.005100 Délka: -52.913225

Konec: Šířka: 67.000486 Délka: -53.116880

Stezka opět pokračuje podél lososové řeky /takto jsme ji pojmenovali přímo v terénu, netuše tehdy, že se nejedná o lososy, nýbrž siveny/. Terén tvoří bažiny a mokřady, odkud pokračuje přes oblast hustých keřů. Na trase jsou opět nějaké brody, ale jedná se o snadno překonatelné.

Spaní je možné opět na boulích, podobným těm včera, a to včetně vzdálenosti ke zdroji vody.

Spáleništěm jsme náš plácek pojmenovali díky tomu, že jak se ukázalo další den, po asi 50 metrech začínalo obrovské spáleniště, jehož požár řádil měsíc před naším příletem, a zničil velký rozsah území.

 

155_lubos.jpg157_brod.jpg

 

  1. den

Ze Spáleniště k Fjordu /asi 9-11 km/

Začátek: Šířka: 67.000486 Délka: -53.116880

Konec: Šířka: 66.980875 Délka: -53.256161

Celý den vede stezka přes spálené oblasti /údaj z roku 2019/, co se stane v průběhu dalších let netuším.

Opět se putuje podél řeky, kdy se přechází bažiny, mokřady a samozřejmě potoky, které se dají překonat bez nutnost přezutí se do brodících bot. Následuje pochod po písčitém břehu jezera, stezka posléze stoupá na skalní hřebínek s pohledem na záliv. Protože v těch místech jsme byli vzdáleni od Sisimiutu, cíle naší cesty, asi 30 km, a chtěli jsme tam dorazit kolem oběda, zakotvili jsme ten den již v 15. hodin. K přenocování jsme si zvolili horu nad chatou Kangerluarsuk Tulleq s nádherným výhledem na fjord, odtud pojmenován tábořiště. Pro vodu se muselo asi 1,5 km daleko dolů do údolí, na vrcholu strašně foukalo, ale ten výhled stál za to.

 

162_spaleniste_ii.jpg164_prechod_bazin.jpg

  1. den

Z Fjordu k Vytí vlků /asi 12-14 km/

Začátek: Šířka: 66.980875 Délka: -53.256161

Konec: Šířka: 66.944643 Délka: -53.476060

Na trailu čeká poslední výstup treku, protože z toho posledního hřebene to už bude jen a jen dolů k moři, kde leží Sisimiut. Z hory nad chatou Kangerluarsuk Tulleq je nutné sklesat a napojit se na stezku v údolí, odkud se asi 4 kilometry pokračuje podél fjordu k úpatí horského masívu, který je nutné překonat. Stezka začne prudce stoupat na hřeben, asi 2 km a asi 500 výškových metrů. Na sestupu je potřeba si hlídat značení – správná trasa vede po pravém břehu řeky /pravém ve smyslu pochodu, nikoliv toku!/. Následuje prudký a dlouhý sestup do údolí, rovných 625 výškových metrů. Sklon kopce a ujíždějící štěrk a hlína znamenají, že sestup probíhá řízeným sešupem, tedy klouzáním. Nám to trvalo asi 2 hodiny. Tento kopec je jeden z důvodů, proč se domnívám, že je lepší jít trek ve smyslu, jako jsme činili my. Nikdy, nikdy bych tento kopec nechtěla jít směrem nahoru, hned na začátku treku, nerozchozená a s jídlem na 14 dnů.

Zbytek stezky vede údolím. Z důvodu příchodu do Sisimiutu na oběd jsme si stan postavili půl dne pochodu před osadou u jezera na menším pahorku. Ještě před usnutím se k nám ze směru, kam jsme mířili, doneslo hlasité vytí vlků, odtud pojmenování tábořiště.

Druhý den jsme zjistili, že to, co jsme považovali za vytí vlků, bylo vytí polárních psů ze Sisimiutu.

 

174_jezero_my.jpg175_hory.jpg

14. den

Od Vytí vlků do Sisimiutu /asi 8-9 km/

Začátek: 66.944643 Délka: -53.476060

Konec: Šířka: 66.939396 Délka: -53.642313

Z hor se po snadné stezce klesá do Sisimiutu. Ačkoliv je tento úsek v mapě značen černě, tedy nejvyšší obtížností, jedná se o choďák vhodný i pro děti, alespoň tak jednoduše se nám terén jevil se srovnání s tím, co jsme měli za sebou.

Tak jak lehce, snadno a rychle se sklesá do údolí, o to hůře se dobude město. Sisimiut totiž leží na mírném kopci, kde nastává spleť několika prašných a kamenitých tras, zdráhám se použít termín silnice, kdy nám nebylo vždy jasné, kterým směrem vede kýžené pokračování.

Těsně před finálním dostažením Sisimiutu se kráčí podél ohrad se psy rasy Grónský pes, kteří jsou volně puštění, včetně samic s mláďaty. Není nutné se jich obávat, jsou vůči lidem zcela přátelští, pokud nepočítám rozdrbnuté šňůrky od bot či nohavice, cíl ostrých zoubků štěňat.

 

186_svaca_lubos.jpg190_sisimiut_i_baraky.jpg

 

Chata Innajuattoq

9. den treku jsme přespali ve srubu Innajuattoq. Chata je na první pohled útulná, nesmradlavá a hlavně prázdná, je velmi účelně vyrobená, disponuje dvěma ložnicemi, kdy zadní místnost má pět patrových paland a 10 míst na spaní, kdežto přední místnost, kde jsme přespali, nabízela pryčny dvě. Kromě nich tam stál stůl, dvě lavice a kuchyňský koutek s nefunkčním erárním vařičem. Suma sumárum by se zde vyspalo 12 lidí ve vlastním spacáku.

Chata, v níž jsme se rozhodli usadit, nesla název Innajuattoq, a jednalo se o lovecký srub, umístěný stranou od stezky, ale otevřený pro všechny příchozí turisty. Tím, že jsme z trasy sešli a ztratili se, nás vyšlapaná cestička dovedla přímo sem. Nečekejte ale prosím žádný luxus, chata to byla bez vody a elektriky, vybavená pouze stolem, lavicemi a dřevěnými pryčnami. Toť vše.

Nemyslete si ovšem, že srub byl vybaven klasickou toaletou, zase taková civilizace zde nebyla. Záchod byl vyřešen tak, že z klasického evropského porcelánového klozetu visel obyčejný, pevný, černý igelitový pytel, který, až by byl zaplněn po vrch, čekal by na nešťastníka, až do něj pustí finální produkt. Dotyčný by pak musel sáček opatrně sundat, pečlivě zavázat a odnést na místo k tomu určené. Prý až nastane zima, zmrzlé sáčky s extrementy budou odvezeny čtyřkolkami neznámo kam. Byla jsem více než vděčná, že v době naší návštěvy se pytel jevil naplněn tak ze dvou třetin.

144_tabor_9_rano_i_chata_i.jpg144_tabor_9_rano_ii_lezeni.jpg

 

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář