Kalottireitti – k nejvyšší hoře Finska Halti
Kalottireitti – k nejvyšší hoře Finska Halti
Trek jsme šli na přelomu srpna a září v roce 2017, údaje zde popsané se tedy týkají této doby.
Nordkalottleden /švédsky; česky Cesta Severní Kalotou, švédsky Nordkalottleden, norsky: Nordkalottruta, finsky: Kalottireitti/ je značená turistická stezka v polární oblasti v severských zemích, v oblasti Severní Kalota. Cesta má celkovou délku 800 km a leží podél hranice Norska, Švédska a Finska. Začíná v Kautokeino v severním Norsku a končí na jihu ve vesnici Sulitjelma /Norsko/ nebo případně v osadě Kvikkjokk /Švédsko/. Z 800 km cesty leží 380 km v Norsku, 350 km ve Švédsku a 70 km ve Finsku. Stezka celkem patnáctkrát překračuje hranici.
V roce 1977 se začalo s plánováním turistické stezky na severu. Byly do ní zahrnuty stávající cesty a byla doplněna novými cestami. Do cesty byly zařazeny části cesty švédských stezek Padjelantaleden a Kungsleden, dále norské stezky Nordlandsruta a cesty staré hranice u Tromso. Tyto plány byly dokončeny v roce 1989 a Nordkalottleden byla slavnostně otevřena v roce 1993 na místě zvaném švédsky Treriksröset /Mohyla třech zemí/ aneb na trojmezí Norska, Švédska a Finska.
Cesta prochází národním parkem Øvre Dividal, národním parkem Reisa, národním parkem Rohkunborri, národním parkem Abisko a národním parkem Padjelanta. Tam, kde byla cesta Nordkalottleden nově vytvořena, je řídce a částečně stále viditelně značena kamennými mužiky a barvou. Protože jsou značky řídké, tak je zásadní mít s sebou na cestě kvalitní mapu. Často, zejména na začátku léta, je také cesta zaplavena, takže je nezbytné dělat zacházky od původní trasy. V některých místech se musí brodit řeky a potoky, protože částečně chybí mosty. Ve většině úseků jsou ve vzdálenostech 10-20 kilometrů postaveny chaty a další přístřešky na přenocování. Chaty jsou většinou vybavené zařízením na vaření, palandami a palivovým dřívím. V chatách se /kromě Finska/ obvykle vyžaduje poplatek za přespání. Očekává se, že všichni turisté berou na vědomí právo veřejné přístupnosti krajiny a že se obecně budou šetrně chovat k přírodě a životnímu prostředí.
Severní Kalota /Nordkalotten/
Severní Kalota /Nordkalotten ve švédštině, norštině a dánštině nebo Pohjoiskalotti ve finštině, pochází z fr. calotte – čepice/ je nejsevernější oblast na Skandinávském poloostrově, oblast kolem severního polárního kruhu a oblast severně od něj. Termín je široce používán v norském a švédském jazyce, ale používá se také v německy mluvících zemích, v historickém kontextu hlediska životních podmínek místních domorodých obyvatel Sámů a v turistické literatuře.
Dá se také říci, že Severní Kalota je nejsevernější část Fennoskandinávie.
Severní Kalota tradičně zahrnuje následující oblasti:
V Norsku: kraje Nordland, Troms a Finnmark
Ve Švédsku: /švédské län/ kraj Norrbotten
Ve Finsku: province /finské lääni/ Laponsko
V Rusku: Murmanská oblast
Obecné
Možná vypadáme jako nevyhranění turisté. Máme za sebou několik výprav na Sever s použitím různých způsobů přesunu /cyklovýpravy, vodácká výprava, pěší treky/. Skutečnost je trošku jiná, my jsme vždy bývali pěšáci, postupem let jsme vyzkoušeli i jiné způsoby trávení dovolené, abychom se opět našli. Našli jsme se v tom, že přece jenom nám dálkové pěší výpravy za polárním kruhem vyhovují nejvíce. Kromě výše uvedeného jsme měli ještě jeden důvod. V roce 2016 jsme se na podzim vydali znovu do Finska pěšky po několika letech, a zažili jsme šok ve smyslu "zcivilizování". Proto tam chceme jezdit ještě nyní, než přes divočinu položí asfaltky. Možná trochu přeháním, ale náznaky jsme už zažili. Asi to souvisí s množstvím lidí, a tudíž nutnosti to nějak regulovat, nevím. Každopádně to v žádném případě neznamená, že jsou tam vedené turistické dálnice, jen to, že už to není tak "divoké".
Nejsme nezkušení trekaři, máme za sebou už několik takových dálkových pěších přechodů. Tento byl náš šestý, z toho třetí ve Finsku, z dalších států to byl Island, Švédsko, Norsko. Rozhodně byl nejtěžší, a to jak terénem, tak počasím, pokud nepočítám naši nešťastnou zimní výpravu, kdy jsem omrzla. Je mi samozřejmě jasné, že jsou i mnohem obtížnější treky, o tom žádná, já to pouze porovnávám s námi absolvovanými. Vydali jsme se na stezku Kalottireitti, která je součástí dálkové stezky Nordkalottleden. Ta má celkově asi 800 km, z toho pro nás zajímavá větev má 190 km a vede z finského Kilpisjärvi do norského Kautokeina kolem finské nejvyšší hory Halti. Pro nás byla 190 km dlouhá stezka přece jen velká porce, tak jsme si zvolili pouze část z Kilpisjärvi k Halti a zpět, tedy nějakých 120-130 km. To již pro nás zvládnutelné bylo. Co se týká přesného počtu kilometrů, tak se údaje liší. Letos jsme kvůli úspoře váhy nebrali GPS /přišlo nám to jako příliš těžké hodinky, když v ní nemáme mapový podklad/, vycházeli jsme z údajů na netu, případně z údajů předchozích cestovatelů. Spoléhat na ukazatele na trase se moc nedalo, sami Finové se v nich rozcházeli /běžně se cedule ukazující jedním směrem od té na druhé straně, ukazující zpět, lišila o 1-4 km, a to prakticky denně/, dále se úplně rozcházeli mezi sebou ukazatelé a mapový papírový podklad. V neposlední řadě v počtu vzdálenosti mohlo hrát roli to, že chata pod vrcholem Halti neleží přímo na trase, ale několik km od ní.
Délka
Podle údajů na netu je třeba počítat s 11 dny. 5 dnů se jde pod horu, 5 zpátky, 1 den výstup. Někteří Finové kvůli šetření času vynechávají tu poslední chatu, ležící poněkud bokem z trasy, a chodí to z předposlední chaty. Vychází jim to na 9 dnů, což je pro ně výhodné kvůli volnu, stačí jim na to pracovní týden + oba sousedící víkendy. Já bych to takto nikdy nešla - znamená to sice nalehko, ale v obtížném terénu dát 12 km tam a 12 zpátky. Je třeba počítat s tím, že se začíná smrákat kolem 21. hodiny, a orientace tam není vždy jednoduchá. Nejhorší je ale terén, poslední kilometry na vrchol vedou po šíleném šutrovišti, kde poměrně velké kameny leží naskládány tak, jak je tam natlačil ledovec či kamenná lavina. Osobně jsem byla ráda, že jsem z vrcholu Halti slezla na nejbližší chatu, a nemusela se trmácet k další chatě. Termín "rozbité nohy" dostal nový rozměr. Samotný výstup na Halti a zpět znamená plácat se nějakých 10 km po těch šutrech.
Tyto hnusné šutry jsou přesně to, proč je ta trasa tak obtížná, respektive je to jeden z důvodů. Tak třetina vede po šutrech, třetina přes bažiny. V reálu to znamenalo neustále skákat přes kameny, přelézat je, a bažiny obcházet, zapadat do bahna... Posun byl klidně kilák za hodinu. Oba máme relativně tvrdé boty /kategorie B/C/ s vysokou obsázkou po celém obvodu pohor, ale přesto naše boty dostaly zabrat. Gumová obsázka i kožený svršek jeví silné známky poškození, zejména poškrábání od ostrých šutrů. Podobně naše boty vypadaly kdysi po zdolání lávových polí na Islandu. Prostě jsou na pohorách rýhy a známky pořezání od šutrů.
Co se týká délky treku, tak je to individuální. Část lidí to šla jako my, tedy 5 dnů tam, 5 dnů zpátky, 1 den výstup. Část lidí to šla jako 9 denní trek /4 dny k předposlední chatě, z ní dlouhý výstup + návrat, 4 dny zpět/. Jen velmi málo lidí, konkrétně 2 mladí studenti, si to zkracovali prodloužením denních etap. Na trase jsme potkávali minimum lidí. Žádné z nich nebylo dítě, už toto hovoří o obtížnosti. A absence dětí nebyla dána jen školním rokem, už jsme v tuto dobu ve Finsku byli, a děti na treku jsme potkávali. Sem je tahat je hazard, pokud to nejsou zkušení trekaři. Překvapilo mě, že úspěšnost zdolání vlastního vrcholu byla pouhá třetina. Hodně lidí to vzdalo kvůli počasí, kdy ve větru prostě nemohli nahoru, případně kvůli mlze a obtížnější orientaci. Další část těch, co to vzdala, byla vázáná přesným návratem buď kvůli dovolené, nebo kvůli jídlu. My měli jídla na 13 dnů, takže jsme měli dostatečnou rezervu, kdybychom kvůli počasí chtěli zdolání vrcholu o den dva odložit. Většina turistů ne, ti měli jídla přesně, a proto měli jen jednu šanci na výstup. Hodně lidí nedalo Halti taky kvůli těm šutrům, které jsou v závěrečné pětikilometrové pasáži. Tohle byl ostatně i jeden z důvodů, proč tito lidé nešli na tu poslední chatu pod vrcholem. Leží nejenom mimo trasu, ale musí se přejít přes dost hnusné a několik km dlouhé šutrové pole. Mimochodem, však někde na těch debilních šutrech jsem si polovyvrtla pravý kotník, kdy jsem zbytek treku dala jen s velmi silně utaženou pohorou typu "španělská bota".
Denní etapy
Kilpisjärvi - Saarijärvi 11 km
Saarijärvi - Kuonarjoki 9 km
Kuonarjoki - Meekonjärvi 10 km
Meekonjärvi - Pihtsusjärvi 12 km
Varianty k Halti: č. 1 - přímo:
Pihtsusjärvi - Halti 12 km
Varianty k Halti: č. 2 - přes chatu Halti:
Pihtsusjärvi - chata Halti 9 km
chata Halti - Halti 6 km
Totéž pak zpět k výchozímu bodu Kilpisjärvi
Kilpisjärvi - Saarijärvi 11 km
Výchozím bodem pro Kalottireitti je jižní konec osady Kilpisjärvi u návštěvního centra, další výchozí bod pro stezku je severní konec Kilpisjärvi v místním turistickém centru Kilpisjärven Retkeilykeskus. Při odchodu z tohoto druhého výchozího bodu se vzdálenost zvýší asi o 5 km.
Při putování směrem k Halti se nabízejí první pohledy na Saana, která leží několik km od Kilpisjärvi a je dominantou celé krajiny od Kilpisjärvi až po vodopád Pihtsusköngäs.
Dvě trasy, které začínají na jižním a severním konci Kilpisjärvi, se setkávají u ústí řeky, která teče z jezera Tsahkaljärvi /Čáhkáljávri/. Stezka pokračuje podél jižní strany jezera a odbočí na severovýchod, kde jsou mosty přes řeky – jednu, která se vlévá, a druhá, která začíná v jezeře.
Na úpatí kopce Muurivaara trasa vede kousek po Norsku, značená cedulí je pouze první hranice /finsko-norská/, přechod zpět nemá žádné značení.
Terén kolem chaty Saarijärvi je kamenitý, ale dá se najít pár míst k postavení stanu. O něco lepší je možná plácek za mostem severně od chaty.
Saarijärvi - Kuonarjoki 9 km
Na severní straně jezera Saarijärvi vede stezka do Divoké oblasti Käsivarsi, což je největší divočina v oblasti Enontekiö. Od Saarijärvi stezka postupně stoupá podmáčeným svahem mezi horami Tuolljehuhput a Kuonjarvarri. Další úsek Kuonjarvaggi je kamenitý.
S klesáním k řece Kuonarjoki začínají první srázy. Tyto mají na výšku 200 metrů, na jejich úpatí jsou velké balvany, které od stěn srázů byly vytlačeny.
Kuonarjoki - Meekonjärvi 10 km
Od chaty Kuonarjoki stezka vede prakticky po rovině přes údolí Meekonlaakso. Chata Meekonjärvi leží kousek stranou od stezky, asi 1 km, v údolí mezi vrcholy Saivaara, Meekonpahta a Annjalonji. Těsně před chatou se přechází po mostě přes řeku Pierfejohka /Bierfejohka/.
Meekonjärvi - Pihtsusjärvi 12 km
Saivaara, vysoký a zajímavě vyhlížející kopec, leží na jižní straně údolí Porojärvi. Na vrcholu tohoto kopce stojí pamětní deska věnovaná pamétce bývalého finského prezidenta Urho Kekkonena. Výstup lze uskutečnit po neznačené straně z východní strany /nešli jsme/.
Na západní straně jezera Meekonjärvi stezka pokračuje pod vysokou skalní stěnou skalnatým terénem, kde šplhání vzhůru usnadňují řetězy, a pokračuje směrem k jezeru Vuomakasjärvi, kde je most přes řeku. Po vyšplhání přes vršek Vuobmegasvarri se přijde k vodopádu Pihtsusköngäs, který padá z výšky 17 m. Vodopád patří mezi TOP 10 finských vodopádů, říká se mu též Finská Niagara, či Král finských vodopádů.
Od vodopádů stezka pokračuje přes nepříjemný brod přes řeku k jezeru Pihtsusjärvi.
Pozor, zde je poslední místo, kde lze ještě postavit stan, nikde výše už to z důvodu terénu není možné - šutrová pole.
Pihtsusjärvi – Halti 9 či 12 km dle trasy
Samotná stezka Nordkalottleden /Kalottireitti/ pokračuje od chaty Pihtsusjärvi západním směrem. Na sever vede stezka k Halti, nejvyšší hoře Finska, která se vypíná ve výšce 1324 m.
K Halti jde vyrazit přímo z Pihtsusjärvi, anebo přes chatu Halti. Ta leží 1,5 km západně od stezky na severním břehu jezera Haltijärvi /Háldijávri/. K chatě se jde přes velmi nepříjemná šutrová pole. Podobná pole jsou na posledních asi 5 km pod vrcholem Halti. Na dvou místech se šplhá přes tyto pole do relativně prudkého kopce – pozor je nutno dát při námraze či dešti, hrozí uklouznutí.
Na vcholu Halti je uložena návštěvní kniha, kde se mohou podepsat ti, co kopec zdolali.
Systém chat na trase
Nacházejí se tam jak otevřené /autiotupa/ chaty, tak rezervovatelné /varaustupa/ chaty podél stezky Kalottireitti. U druhého typu je nutná předchozí rezervace, kdy se fasuje univerzální klíč ke všem těmto chatám. Většinou se rezervace dají provést v turistických centrech, cena za osobu byla v roce 2017 11€.
Lze zůstat jednu až dvě noci v otevřených chatách, nebo si pronajmout lůžko v rezervovatelné části.
Na trase je 8 otevřených a 6 rezerovatelných chat.
Otevřené chaty u jezera Saarijärvi, řeky Kuonjarjoki, jezera Pihtsusjärvi a pod vrcholem Halti se nacházejí ve stejné budově jako rezervovatelná chata. Otevřené a rezervovatelné chaty jezera Meekonjärvi leží asi půl kilometru od sebe. Otevřená chata Kopmajoki se nachází v blízkosti norských hranic. Pod vrcholem Halti leží kromě staré otevřené chaty ještě stavba nová, kdy jedna část je klasicky otevřená a druhá pronajímatelná.
Volné táboření
Kempování je zpravidla dovoleno na pár nocí téměř kdekoliv ve Finsku, s výjimkou v blízkosti domů, na pěstovaných polích a školkách, nebo v některých oblastech, jakou jsou přírodní rezervace a většina částí národních parků. Jelikož stezka Kalottireitii neprochází žádným parkem, je táboření dovoleno všude, pokud to umožní podmínky, zejména kameny a podmáčený terén.
Přístřešky a denní sruby jsou určeny především pro pikniky, ale turisté mohou v takových zařízeních zůstat v nouzi i přes noc.
Otevřené chaty se nacházejí ve vzdálených oblastech, jako jsou národní parky a oblasti divočiny severního Finska. Kdokoliv může zůstat v otevřených srubech, které jsou obvykle jen spoře zařízeny, vybaveny jen sporákem a pár hrnci, ale jsou bezpečné pro přespání až 10 lidí na jednoduchých dřevěných palandách ve vlastním spacáku. Někde jsou na palandách matrace, jinde ne, takže je potřeba vlastní karimatka. Některé chaty se mohou během vrcholné sezóny /konec června až začátek září/ dost přeplnit. Z těchto důvodů je třeba být vybaven stanem a vybavením pro táboření.
Rezervovatelné sruby mohou být pronajaty na krátké pobyty předem prostřednictvím místních turistických center. Tyto chaty jsou uzamčené a obvykle jsou vybaveny přikrývkami a matracemi, samozřejmostí je sporák.
Mnoho větších srubů v divočině má rezervovatelnou a otevřenou část.
Značení
Na finské straně je trek značen asi půl metru dlouhým čtyřhranným klackem, či spíše tyčí, jejíž dolní část je buď zapíchnuta do země, či zaražena mezi kameny. Horní část je v délce několika centimetrů natřena oranžovou barvou a z jedné strany je znak typický pro Kalottireitti. Tato značka ukazuje barvy vlajek tří zemí, po jejichž území trek vede, a zároveň se jedná o barvy užívané nejčastěji Sámy /Laponci/ užívané při řemeslné výrobě. Třetí význam těchto barev je symbolizování cesty, krajiny a polární záře.
Zdroje:
wikipedie
luontoon.fi
