Stránky věnované severským zemím.

Údaje zde uvedené se týkají přelomu srpna a září 2017.

Příjezd

Letěli jsme na trase Praha-Helsinky-Kittila. Z Kittily jede v sezóně dvakrát denně a v mimosezónu jednou denně bus do Kilpisjärvi. Jeden z těch dvou v hlavní sezóně pokračuje až do norského Tromsø, ten jediný mimosezónnní a druhý ze dvou sezónních končí v Kilpisjärvi. Lístek stojí na osobu 50€, stejná cena je i přes platbu přes net předem. Lístky se dají koupit i u řidiče, a jelikož byl vždy bus plný tak z jedné třetiny, pokud nejste velká skupina, není nutná rezervace předem. Kilpisjärvi, ač je to osada malá a zastrčená, má zastávek více /přesně 6/, pro turisty bude nejlepší vystoupit v Kilpisjärvi Kilpishalli, což je velké parkovitě před obchodním domem K-market, kde se dá dokoupit proviant.

Spaní

Po trase jsou v intervalech cca 10-12 km zbudovány sruby. Jsou jednoduše vybavené, s dřevěnými pryčnami, stoly a plynovým vařičem. Není tam elektřina ani zdroj vody. Jsou vždy rozděleny na dvě části, polovina je volně otevřená a přespat tam může kdokoliv, druhá polovina je uzavřená na klíč, který se pronajímá v turistické kanceláři. Jedině tam má člověk jakousi garanci, že místo na spaní sežene. 

V podstatě se stanovat dá jen u chat. Není to kvůli zákazu, ale terénu. Všude jinde jsou bažiny či šutry. Samozřejmě, jsou i mimo chaty pěkná místa na spaní, však jsme tak přebývali, není jich ale mnoho, a obtížně se hledají. 

Když jsem doma balila zimní spacáky, připadalo mi, že jsem zbytečně opatrná. Kdepak, všichni turisté byli vybavení zimními spacáky, a dotaz na spacák byl první, který na naši adresu padl v turistickém centru. Nevím, jak by se zachovali, kdybych řekla, že máme jen třísezonní. V noci nám skoro každou noc mrzlo, navíc díky nemožnosti vysušení spacáky logicky kumulovaly vlhkost, a ztrácely tak svůj loft, což na 12 denní výpravě už může být znát. I proto je lepší mít spacák mírně naddimenzovaný, protože postupně ztrácí na tepelné izolaci. Nehledě na to, že poslední týden treku jsem díky zdravotním potížím, vyvolaným zánětem zubu, nebyla schopná pořádně spacák vyhřát, a byla jsem ráda za rezervu v teplotním komfortu. Pokud to vyjádřím množstvím peří, tak 600 g je málo, chce to alespoň 850g, optimálně 1000g. 

Chce to s sebou stan, odolný proti větru. Vím, o čem mluvím, potkali jsme nespočet turistů, kterým vítr stan kompletně roztrhal, a oni tak byli odkázaní na spaní na chatách, kam vždy valili jak šílení, aby si zajistili místa vevnitř. Těch tolik zase není, sruby mají 8-10 míst v otevřené a stejné v pronajímatelné části. Náš stan obstál na jedničku. Dvě noci ale foukalo tak, že jej Luboš obkládal kameny, zajišťoval gumicuky, a i tak jsme měli strach, že nám jej vítr odnese. Nestalo se tak. 

Stan + zimní spacák s sebou nosí všichni, i ti, co chtějí primárně spát po chatách. Nemají totiž zajištěno, zda se vejdou, a musejí počítat  s eventualitou, že budou spát venku. 

S ohledem na to, že občas se spí ve srubu, je praktické mít s sebou lehkou vložku do spacáku. Přežít noc vevnitř v teplém zimním spacáku prostě nelze, proto je výhodná kombinace vložka + spacák.

Péřovka je nezbytnosti, na treku ji měli všichni, a hojně ji nosil i Luboš. Poprvé v životě. On, který je kříženec ledního medvěda a mrože, fakt chodil ráno a večer oděn v péřovce. Jinak se to ani nedalo, teplotu jsme měli 0-8°C /kromě jediného dne, kdy bylo 20°C/. Stabilně foukal silný či silnější vítr, který logicky pociťovanou teplotu srážel mnohem níže. Ráno a večer samozřejmě bylo max. 2°C, takže na ranní i večerní pohyb po tábořišti byla péřovka nezbytná. 

Dokoupení proviantu

Kompletní trekařská výbava včetně plynových bomb i jídlo se dá sehnat v K-marketu v Kilpisjärvi, jehož otvírací doba je více než lidová, tedy je otevřen i o víkendech, jen ne do pozdních večerních hodin, jako ve všední dny. K dispozici jsou šroubavací bomby kompatibilní se systémy Var, Primus, MSR různých velikostí – 450 g, 230 g a tuším, že i 100 g, tím posledním si ale jistá nejsem.

Kromě klasických možností jídla, tedy těstoviny, se v obchodě nabízí i expediční strava, většinou Real Turmat. Obchod disponuje i zapalovači a věcmi na podpal ohně. Toto nebývá až tak obvyklé ve finských obchodech, ve většině měst nevedli expediční stravu a bomby byly k sehnání jen na benzinkách, a to ještě některých.

Jídlo a vaření

Začnu vařičem. Náš má 7 let a na současné poměry je poměrně velký a těžký. Začala jsem uvažovat o změně a výměně za menší a lehčí model. Ovšem letos jsem plně ocenila jeho vlastnosti. Je totiž extrémně odolný vůči větru. I v silném větru, který se mnou lomcoval, a odnášel nám věci, jsem byla schopná na vařiči uvařit. Hrnec má totiž výměník tepla a geniální závětří, s tím souvisí i nižší spotřeba plynu, což zase znamená nutnost tahat méně plynu. Možná to působí, že píšu zmateně, když občas jmenuji vařič a občas hrnec. Mám to totiž v setu, kdy na ten vařič pasuje pouze ten hrnec právě díky integrovanému výměníku tepla a závětří. Vařič s bombou je spojen hadičkou, což má hlavní výhodu v chladu. V chladu mají jednotlivé složky plynu tendenci se od sebe rozdělit, a hoří pak jedna z nich, což je špatně. Proto je výhodnější mít bombu na hadičce, protože se v průběhu vaření dá bomba otočit dnem vzhůru, což u vařiče našroubovaného přímo na bombu prostě nelze. Můj vařič pak má díky tomu ještě jednu nespornou výhodu: jak není přímo na bombě, tak je logicky stabilní. Není totiž nic lepšího,  než obsluhovat v sedě vařič a najednou hačat ve vařících těstovinách /osobní zkušenost/.

Celý tento systém má 800 g /vařič s hrncem včetně závětří, výměníku tepla a obalu/ a zabírá mi asi šestinu objemu batohu. Ovšem letos jsem se před jeho výhodami skláněla a žádný přechod na lehčí a menší prostě nebude. Dokud nám bude sloužit, nebude upgrade.

Na večeře jsme mívali expediční stravy, které stačilo pouze zalít hořící vodou. Váha před zalitím byla kolem 125g, což je super. S těstovinami, rýží, bychom se takto nízko nedostali, nehledě na to, že je rozdíl v spotřebě plynu, zda vodu pouze nechám sevřít, nebo vařím 15 minut. To logicky opět znamená více plynu s sebou. A to nemluvím o tom, že v tom větru, který jsme měli, si takto dlouho prostě vařit nedovedu představit. 

Ráno jsme snídali salám či sýr. Bez přílohy, prostě jak barbaři jsme žrali buď samotný salám /80-100 g na osobu/ či sýr. Kdo by se taky na tak dlouhý trek tahal s chlebem? Přes den jsme zobali buď musli /Luboš/, nebo oříšky či slané musli /já/. Ty oříšky byly úplně geniální, 300 g sáček mi vydržel 9 dnů! Tak jak oříšky nemusím, tak tyto byly super. Parádně slané, obalené v chutném těstíčku. 

Tento způsob stravování je ten, na který jsme postupem let přešli a vypilovali si ho. Nějaké kaše, pudingy, ovesné vločky a podobné nás nikdy neoslovily. Finové na tom ale ujížděli.

Co se týká příborů, už mnoho let užíváme plastové vidličkolžičky, které mají váhu 25 g. Vždy jsem vozívala 3, tedy jednu rezervní. Letos poprvé kvůli úspoře váhy jsem vzala jednu pro každého, a Luboš si svou spálil hned druhý den, tak jsem se pak o zbylou střídali. 

Nikde na trase není možnost proviant doplnit, chce to nést si vše s sebou. Nám to vycházelo na osobu a den 580 g jídla.

Boty

Chce to dvoje boty, a všichni trekaři je taky měli. Tak 2/3 včetně nás měla pevné, vysoké pohory na chůzi a lehké botky na brodění potoků. Zbylá 1/3 absolvoval trek ve vysokých gumácích s vnitřní filcovou vložkou, a jako druhé boty měli pak lehké tenisky. V těch gumácích šli většinu treku, včetně brodů. Ty jsou kapitola sama pro sebe. Jelikož jsem s sebou měla teploměr, tak vím, při jaké teplotě vzduchu jsme brodili. Prakticky vždy byly 2°C. Kolik měla voda, netuším, ale tekla z hor, pokrytých sněhem, takže očekávám, že více než 2°C taky neměla. Zážitek, v druhé půlce řeky jsem už necítila nohy. 

Jak už jsem psala výše, naše pohory díky ostrým šutrům jsou prostě pořezané. S ohledem na terén doporučuji boty spíše tvrdší, minimálně kategorie B, spíše ale B/C. Znám ale lidi, co trek dali v lehkých běžeckých botech, je to tedy hlavně záležitost toho, na co je kdo zvyklý.

Ostatní výbava

Samozřejmostí jsou teplé a nepromokavé rukavice, teplé oblečení, nepromokavá bunda. Měli jsme 0-8°C, takže jsem z 95% šla oděná do nepromokavé bundy, čepice a často i rukavic. 

Naše baťohy na začátku treku vážily 26 kg můj a 33 Lubošův. Překvapilo nás, že jsme s objemnými batohy byli místní průměr, to se nám tak často nestává. Holt je to těžká, dálková trasa, a lidi to chodí dost naložení.

Kvůli úspoře váhy jsme letos nebrali moskytiéry /30g/, a litovali jsme. Komáři, byť byla teplota relativně nízká, celkem otravovali. Nebylo to zdaleka tak strašné, jako třeba loni na vodácké výpravě, ale život nám to ztrpčovalo. Prostě bez ohledu na dobu treku doporučuji moskytiéru vždy, samozřejmě kromě zimy a tedy mrazů.

Na trase jsme potkávali hodně lidí nad 60-70 let, a to i sólistů. Pokud to byl samotář vyššího věku, vždy to byla ženská. Nechápu, jak si sama pak dokázala nahodit svůj velký a těžký batoh, já to se svým neuměla a potřebovala jsem asistenci Luboše. S ohledem na věk těchto trekařů a absenci signálu jsme si říkali, že není možné, aby na trase nebyly úmrtí. Tam se i lehký infarkt, dobře přežitelný v civilizaci, stane smrtící. 

Jako nezbytnost jsem považovala hůlky. Pomáhaly mi při stabilitě při přechodu šutrových polí, při brodění potoků a řek, a celkově jsem je hodnotila jako velmi prospěšné. Někteří Finové to řešili alespoň holí přírodní, o kterou se při brodech opírali, a nechávali je pak na březích pro zpáteční cestu, či další turisty. 

WC papír. Toho jsme měli akorát. Kdyby nás na trase potkal řídký případ s hustým běháním, pochyběl by nám. Tuto část výbavy doporučuji nepodcenit.

Lékárnička

Samozřejmě se u mě liší vybavení lékárničky podle podmínek, do kterých razíme. Nejvíce vybavená je právě na tyto pěší, dálkové přechody. Věděla jsem, že budeme minimálně 11 dnů mimo civilizaci a mimo signál, takže v případě potíží si musíme vystačit sami. Jiné je to na kole, tam skoro vždy byl jak signál, tak možnost sednout na kolo, a během 1-2 dnů dorazit někam do osady. Tady jsem věděla, že z poloviny trasy to budeme mít do civilizace 5-6 dnů pochodu. Tato naše "expediční" lékárnička je plně vybavená, nosím s sebou běžné obvazy, pružná obinadla, speciální obvazy napuštěné antibiotiky, stříbrem či jinými medikamenty, slouží k ošetření rozsáhlých ran, popálenin, zhnisaných ran, mám tam i leukostehy na šití ran, tkáňové lepidlo, prostředky na stavění krvácení, 3 antibiotika... Jasně, k většině těch věcí se laik nedostane a ani by je neuměl použít, ale já záležitost s lékárničkou beru jako něco, co by se sebou brát mělo, a zároveň by to nemělo být potřeba. Ani by mě nenapadlo ji nechat doma jen proto, že je to váha navíc a dosud jsem ji nepotřebovala. Letos poprvé jsem byla za vybavení lékárničky vděčná. Postihl mě tam zánět zubu, který byl lokalizován v kořenech čelisti. Nemít s sebou antibiotika, nevím, co bych dělala. Prostě bych ležela oteklá v horečkách /lepší varianta/, případně bych dle typu provalení ložiska buď zakalila /pokud by se z kosti provalilo do lebky/, případně dostala sepsi, nebo bych měla píštěl třeba do tváře /lepší varianta/, kudy by se hnis dostal z kosti ven. Takto se mi ložisko v kosti opouzdřilo a vydrželo čekat na definitivní ošetření. 

Nejdůležitější nakonec

Nejdůležitější část vybavení na takový trek je vlastní psychika. Ta hraje největší roli na takto obtížném výletě. Pokud se turista psychicky sesype, nedokončí trek, byť by měl sebelepší výbavu. A naopak, pokud se turista nenechá zdeptat negativními událostmi, snáze cestu úspěšně zdolá. Jsem toho zářným příkladem, šestý den treku se mi rozjel zánět zubů, trpěla jsem takovými bolestmi, kdy jsem analgetika polykala po dvou hodinách, v noci jsem bolestí nemohla oka zamhouřit, přesto jsem si výlet plně užila.