Stránky věnované severským zemím.

Kdy tam jet

Jako jinde ve Finsku, i zde jsou dvě hlavní sezóny. Zimní a letní. S první nemám zkušenost, takže se nebudu vyjadřovat. Letní sezóna začíná v červenci, kdy sleze sníh natolik, že bažiny a mokřady začnou být průchozí, a vrcholí začátkem září v době rusky. Nejrušnější je stezka v průběhu srpna a září.

Proč tam jet - ruska

Ruska. To slovo nemá jednoslovný význam v češtině, dá se přeložit jako „podzimní listová barva“ či „měnící se barvy podzimu“. Myslím, že je v tom vystiženo vše. Toto období, které se nedá konkrétně dopředu určit dle kalendáře, je velkolepým přírodním jevem, který vykreslila severská krajina. Jelikož je Finsko z valné části pokryto lesy, jedná se o hlavní destinaci k pozorování tohoto fenoménu.

Výrazné kontrasty mezi čtyřmi obdobími jsou hlavními charakteristikami ročního přírodního cyklu ve Finsku.

Vrcholná sezóna rusky trvá asi dva týdny a mění se rok od roku. Obecně platí, že doba kolem poloviny září je obvykle bezpečná sázka na jistotu při plánování cesty. „Ruská“ sezóna je oblíbená u fotografů: paleta listnatých stromů a jehličnanů, stejně jako bobulí a mech na zemi poskytují řadu odstínů zelené, hnědé, modré, červené a žluté.

Listy mnoha stromů, jako jsou osika, jeřáb ptačí a bříza, začínají v Laponsku od poloviny do konce září měnit barvu a vytvářejí pestrobarevnou podívanou, která pokrývá téměř veškerou okolní krajinu. Listy mění barvu všude ve Finsku, ale barvy jsou tím intenzivnější, čím dále na Sever se cestuje. Je to dáno tím, že přibývá lesů a stromů a ubývá osídlení. A jsou to nejen listy na stromech, které se mění, ale i keře a křoviny na úrovní země.

Mobilní signál

Stručně řečeno, mobilní signál se dá chytnout ze všech míst, odkud je vizuální kontakt s vysílačem na hoře Saana. Prakticky to znamená jediné: signál je pouze první a poslední den treku, tedy mezi Kilpisjärvi – Saarijärvi, a dále na vrcholu Halti. Nikde jinde signál není. Pro případ nouze s nutností zavolání si pomoci se doporučuje vylézt na vyšší místo.

Bezpečnost

Doporučuje se zapsat se do knihy návštěv v každé chatě a zapsat tam plánovanou trasu a další cíl. Tímto bude jednodušší někoho nalézt, když se ztratí. S ohledem na to, že jsme většinou spali ve stanu, toto pravidlo jsme nedodržovali. Zápis jsme učinili pouze v těch chatách, kde jsme přespali, což byly dvě, a před zahájením treku jsme se stavili v informačním centru v Kilpisjärvi, kde jsme jim jednak své úmysly sdělili, jednak jsme se tam i zapsali do knihy.

Doma jsme měli spojku pro případ, že se dlouho neozveme. Tohle je asi nejtěžší rozhodnutí, kdy už vyhlásit pátrání a kdy ještě nepanikařit, protože dotyční mohou pouze přečkávat ve stanu déšť. Trek jsme plánovali jako 11 denní, jídla jsme měli s sebou na 13 dnů, takže náš styčný člen rodiny měl úkol nažhavit telefon po 15 dnech. Takto jsme měli dostatečnou rezervu pro případ řešitelné situace. Spojka doma dostala kontakt na turistické středisko v Kilpisjärvi, jelikož jsme u nich předpokládali plnou informovanost stran trasy a podmínek na ní. Sami jsme si vyzkoušeli pomoc z tohoto střediska kvůli tomu, že jsem potřebovala sehnat v okolí zubaře, který by mi ošetřil zánět v čelisti.

Počasí

Počasí se v Divoké oblasti Käsivarsi, k níž patří i Halti a část Kalottireitti, může náhle a dramaticky změnit. V polovině léta může začít sněžit a uhodit mrazy. Rychlé změny charakteru počasí nás párkrát zaskočily a zastihly nás nepřipravené, zejména při táboření, kdy začalo prudce pršet z modré oblohy a jednoho nepatrného mráčku. Ostatně i bez mráčku mohou padat kapky, jak jsme se přesvědčili. Silný vítr totiž k našemu stanu zanesl z okolních hor intenzivní dešťovou spršku.

Táboření

Ačkoliv jsou v blízkosti stezky otevřené sruby, neexistuje žádná záruka, že v nich bude volné místo, zejména v době vrcholné sezóny. Je nutné si s sebou vzít vlastní stan. Kromě něj je nutný i vlastní vařič, protože vevnitř ve srubu nemůže najednou vařit více lidí. Mezi chatami prakticky nejsou vhodná místa na táboření kvůli výskytu kamenných polí a podmáčeného terénu. Protože Kalottireitti vede přes bezlesé hory, nejsou poblíž stezky žádné spadané větve, které by se daly užít jako palivové dříví. Nelze tedy počítat s ohništěm vedle stanu.

Pitná voda

V blízkosti každé otevřené či rezervovatelné chaty podél Kalottireitti je zdroj pitné vody, většinou jím bývá jezero či potok, nikoliv pramen. Voda z těchto míst by měla být čistá a bezpečná k pití. Vodní toky podél stezky též mají čistou vodu. Tolik luontoon.fi. Já s ohledem na masivní výskyt sobů, kteří kálejí podél vody a i do ní, rozhodně doporučuji vodu filtrovat či převařit. Zas ale moc bych to nepřeháněla, většina Finů, které jsme potkávali, pila vodu na trase rovnou z hrnku.

Palivové dříví

Připravené palivové dříví je dodáváno do všech otevřených a rezervovatelných chat v brzkém jaře. Protože je dřevo převáženo do Divoké oblasti Käsivarsi na velkou vzdálenost a doprava je drahá, je zakázáno užívat toto dříví mimo chaty. Prakticky to znamená, že se nesmí dříví z dřevníku nosit ven a tam zakládat ohně, je určeno pouze na topení v chatách. V reálu to bylo snadné dodržet, protože na většině chat byla již zásoba dříví téměř spálena, a to jsme tam byli na přelomu srpna a září, tedy byl předpoklad trvání sezóny ještě měsíc.

Obtížnost

Nevycházím nyní z vlastních zkušeností, ale z rad na luontoon.fi. Plně se ale pod ně mohu podepsat.

Nordkalottleden je náročná turistická stezka a není vhodná pro začátečníky.

Ne všechny struktury plánované na trase již byly zbudovány a některé místa v divočině jsou od sebe velmi vzdálená. Rozhodně je potřeba vlastní stan. Na celém úseku je 40 chat a vzdálenosti mezi nimi se pohybují od 10 do 50 km.

Část Nordkalottleden má na stezce kameny, díky čemuž je obtížnější postup. Větší řeky, jako jsou Bierfejohka a Vuomakasjoki, dvě největší ve Finsku, mají nad hladinou mosty, ale ostatní menší toky je třeba překonat broděním.

Vodopád Pihtsusköngäs

Vodopád Pihtsusköngäs také známý jako "Finská Niagara" nebo "Král finských vodopádů" je největší vodopád v celém Finsku. Jeho maximální výška je 17 metrů. Nachází se v Käsivarské oblasti divočiny, asi 45 km od vesnice Kilpisjärvi v rámci obce Enontekiö.

Vodopád leží na křišťálově čisté řece Pihtsusjoki, asi dva kilometry jižně od nedalekého jezera Pihtsusjärvi. Voda padá z tvrdého břidlicového okraje do hlubokého kaňonu volným pádem 17 metrů.

Stojí to za to?

Rozhodně ano. Trek k nejvyšší hoře Finska Halti a zpět hodnotím jako nejpůsobivější, nejpěknější, nejfotogeničtější výlet, který jsme kdy absolvovali. Ano, byl taky nejtěžší, to nezastírám, stálo to ale za to. Určitě se vyplatí vydat se tam a trasu absolvovat. S ohledem na naše zkušenosti, kdy se na Severu postupně vše civilizuje, doporučuji tento trek navštívit co nejdříve, v řádu let. Proč? Zatím to není národní park. Možná předbíhám, možná se to nestane, ale co když jo? Proto šup šup, zdolejte tuto trasu.

Zdroje

wikipedia

luontoon.fi