Stránky věnované severským zemím.

Veverčí trasa je systém vodních cest mezi osadami Juva a Sulkava v délce 57 km v srdci jezerní oblasti. Tato stezka je relativně jednoduchá, vhodná i pro začátečníky či zdatné rodiny a vede po umělých kanálech, jezerech, potocích a řekách. Minimálně na třech místech je nutné loď přenést z technických důvodů /1x nesjízdný jez, 2x pokračování stezky po vedlejší vodní cestě, oddělené pevninou/, na dalších místech se přenáší dle aktuální situace /nízký stav vody, peřeje v závislosti na průtoku apod./. Přenášení je cca 50-150 metrů a smíšená dvojice, rozuměj chlap-baba, musí kánoi vyložit a postupně přenést, silnější pár mužů teoreticky 125 kg /25 kánoe, 100 bagáž/ spolu najednou přenést zvládne. Je ale potřeba si uvědomit, že vše se koná v komářím pekle.

Veverčí trasa je první biologickou studovanou vodní naučnou stezkou, osazenou informačními tabulemi.

Vhodná doba ke splutí se udává květen – červen. Nám v terénu tvrdili, že lepší je červen – červenec. Vše ale závisí na aktuálním stavu vody. Trasu ale nejspíše nikdo neprojíždí, tedy byť se bude uvádět, že je sjízdná, může být místy nesjízdná. Ovšem správný kvaker nebo-li potokář ví, že jen když přenáší, může být šťastný.

Kilometráž

57 – Juva Camping, obvyklý začátek. Dále jezero Jukajärvi.

49 – tábořiště Haravaniemi

48 – přehrada, první z povinných přenášení. Přenáší se vpravo.

47 – nízký most, nutno jet v předklonu či záklonu. Dále meandry řeky Polvijovi, za nízkého stavu vody nutné přenášet. Přepadané stromy přes řeku /bobři/. Řeka Polvijoki ústí v jezeře Riemiö.

42 – tábořiště Riemiö. Pokračování dále přes jezera Kapeasalmi a Souru.

39 – peřeje Voikoski

38 – tábořiště Suoru. Pozor, při minutí se k němu nedá vrátit kvůli silnému proudu, je snadné přehlédnout odbočku k němu.

38 – peřeje Karikoski, hned poté dvojí přenášení, mezi nimiž je plavba pár set metrů.

37 – peřeje Viitakoski. Následuje rychle tekoucí řeka Karijoki a jezero Kaitajärvi.

30 – kemp Oravanpesät

30 – peřeje Kissakoski. Následuje nízký most, nutno jet v předklonu či záklonu, není nutné zastavit předem. Poté se pokračuje přes jezero Hyypiönlahti a dále přes zátoku most s řekou Kyrsyänjoki.

25 – peřeje Kyrsyänjoki.

23 – tábořiště Kyrsyä. Následuje jezero Hattulainen, řeky Rasakanjoki a Tikanjoki, jezero Kaislanem, řeka Pyöniönjoki a jezero Halmejärvi.

13 – tábořiště Partala. Následují jezera Huttulahti a Lohnanjärvi a řeka Lohnankoski.

9 – peřeje Lohnankoski. Následuje jezero Myllylampi.

8 – peřeje Kuhakoski. Jediné peřeje, které se doporučuje dle stavu vody přenášet. Přenáší se vpravo, peřeje je možné si prohlídnou z mostu svrchu. Následuje jezero Kuhajärvi.

4 – tábořiště Hasula.

2 – peřeje Tiittalankoski

0 – Kulkemus, na konci obce Sulkava. Pozor, tábořiště je zrušené, byť informace na netu znějí jinak.

Peřeje

A. Voikoski

200 metrů dlouhé, rychle tekoucí a snadné. WW I.

B. Karikoski

Snadné. WW I.

C. Viitakoski

Sjíždění kanálu – nepoužívaný plavební kanál na převoz klád a kmenů, 500 metrů. Neklasifikováno.

D. Kissakoski

600 metrů dlouhé, poměrně snadné, několik vln, celkový spád 1,6 metru. WW I.

E. Kyrsyänjoki

200-300 metrů dlouhé se silným proudem, doporučuje se užít kryt na kánoi. Lze to zvládnout s otevřenkou, která má výtokový rukáv. Na konci peřejí řeka utvoří otočku podobnou písmeni S. Celkový spád činí 1,9 metru. WW I-II.

F. Lohnankoski

300 metrů dlouhé se silným proudem, několik kamenů. Doporučuje se užít kryt na kánoi. Lze to zvládnout s otevřenkou, která má výtokový rukáv. Celkový pokles 1,6 metru. WW II.

G. Kuhakoski

Krátké a rychlé s četnými kameny, celkový pokles 1,6 metru. Neklasifikováno, přesto by se dle popisu mělo jednat o nejtěžší peřeje na trase. Před nimi je možnost, nebo spíše nutnost, zastavit na pravém břehu a jít si peřeje prohlídnout svrchu. Loď lze případně přenést po pravém břehu v délce asi 50 metrů.

H. Tiittalankoski

Krátké a rychlé. WW I.

Jak s lodí do letadla

Jednoduše, složitá je pouze cesta na letiště, vlastní transport je už brnkačka. Chce to mít ale připlaceno k letence jedno 20 kg zavazadlo navíc. Pro dvě osoby tedy 4x20 kg, což je 80kg na dvojici vodáků.

Jedno zavazadlo činila nafukovací kánoe, jeho váha byla 23 kg, takže jsme se s odřenýma ušima vlezli do limitu. V tomto kokonu bylo samotné tělo nafukovací kánoe.

Druhé a třetí zavazadlo byly vodácké batohy s výbavou na táboření. Součástí jednoho z batohů byly i sedačky z lodě a T-bones.

Čtvrté zavazadlo byl vodácký pytel, zvaný jezevčík, pádla včetně jednoho náhradního, kolejda pod loď a část krámů, která se nevlezla do batohů /neopreny apod./.

Jelikož jsme měli pádla skládací, rozměry naší bagáže nepřevyšovaly rozměry zavazadel, určených pro přepravu letadlem. Vše jsme měli pečlivě obalené potravinářskou fólií a oblepené kilometry izolepy. Pádla jsme pro jistotu omotali karimatkami, abychom je jako nejnáchylnější k poškození uchránili od nešetrného zacházení ze strany zaměstnanců letiště. Ve srovnání s převozem kol tedy odpadá jejich složité balení s nutností je rozložit a každou důležitou část samostatně zabalit /přehazka apod./.

Co s sebou

Samozřejmostí je teplý spacák /třísezonní, nikoliv letní!/, větruodolný stan, karimatky... Nezbytností je vodácké vybavení /neopreny/, na dvojici náhradní pádlo, ideálně skládací, hodí se kolejda pod loď kvůli přenášení nesjízdných úseků /není ale nutností/. My tyhle kolečka měli upravené tak, že se na ně dala naložit sfouknutí loď a takto převážet, což člověk ocení převáže v civilizaci.

Co ale vřele doporučuji a my jsme si tu vychytávku koupili těsně před akcí, je cestovní filtr. Na vodácké výpravě totiž není tolik příležitostí nabírat si nezávadnou, nebo alespoň čistou vodu. Před odjezdem jsem váhala mezi mechanickým filtrem a UV filtrem, nakonec jsem z důvodu nezávislosti na zdroji energie zvolila mechanický, a blahořečila jsem svému rozhodnutí. Při našem putování po Veverčí stezce jsme totiž převážně vařili z vody znečištěné bahnem, málokdy byla příležitost nabrat si z tekoucí řeky, většinou jsme měli k dispozici pouze zakalenou vodu z bažin. Tam by UV filtr nefungoval, protože vyžaduje průzračnou vodu. O takové jsme si mohli nechat jen zdát, i po filtraci voda zůstávala hnědá, že nám přišlo zbytečné dávat do ní čajové sáčky, když svým vzezřením připomínala čaj.

Péřovku považuji za nutnou součást trekaře. Tečka. Je úplně jedno, zda je léto či ne, prostě tahle součást výbavy je nutností. Nikdo nikdy neví, jaké nakonec bude počasí, a péřovka může být to, co rozhoduje téměř o životě. O péřové bundě se prostě nediskutuje.

Na vodu zase patří neopren. Ano, váží několik kilogramů, o tom není debat. Jenže neopren na vodácké výbavě je nezbytností prakticky větší, než je péřová bunda na táboření. Někdy je totiž nutné být v neoprenu celý den, kdežto péřovku využijete ráno a večer na pohyb na tábořišti, v případě nutnosti taky jako zateplovací vrstvu do spacáku. Jasně, bez neoprenu se dá obejít v tropických hicech. Jenže kdo zajistí, že takto bude opravdu? Prostě mezi neopren a vodu patří rovnítko.

Přesun po Finsku

Nám se osvědčilo nechat zavazadla sbalená tak, jak cestovala v letadle, a takto je naložit do autobusu a dopravit na místo určení. Bez problémů nám bylo dovoleno všechny naše objemné kokony nacpat do zavazadlového prostoru autobusu. Nikomu to nevadilo – ani cestujícím, ani řidičům, ti naopak sami často pomáhali Lubošovi s nakládkou či vykládkou.

V Helsinkách je potřeba nastoupit do autobusu, jedoucím do Savonlinny, a vystoupit po 3,5 hodinách v zastávce ABC Juva u velkého obchodního komplexu s rozumnou otvírací dobou, což ve Finsku nebývá až tak obvyklé. Kemp je odtud vzdálen asi 2 km a je možné si domluvit odvoz na recepci. Po nás nic za tento převoz nechtěli, brali to jako službu ubytovaným.

Lístek na bus doporučuji kupovat s velkým předstihem ještě z domova přes net. Nás vyšel na 5€, přitom běžná cena byla asi 5x vyšší. Lístky jsme měli koupené tak, abychom do Juvy cestovali den po příletu do Helsinek a do nich se vrátili den před odletem letadla domů.

Veverčí stezka končí v osadě Sulkava, odkud ve všední dny jede 2x denně lokální bus do Savonlinny, odkud jede dálkový autobus do Helsinek /doba jízdy 4,5 hodiny/. Bohužel tyto busy na sebe ve stejný den nenavazují, což nám nevadilo, protože jsme stejně plánovali v Savonlinně nějaký ten den pobýt.

Z domu až na letiště jsme byli schopni se dopravit vlastními silami, tj. jen s použitím místních dopravních prostředků. Bohužel já nesla na zádech 24,3 kg a na břiše 4-5 kg, což se dostalo nad rámec hmotnostního limitu, který jsem ještě schopna bez problémů unést. Další naše přesuny pak byly kombinací dálkových místních prostředků /vlak, bus/ a taxíků. Dva chlapi by ale bez problémů dokázali být soběstační, tedy by se obešli bez nutnosti použití taxíku, a vystačili by si jen se sockou, tedy MHD a jinou, podobnou dopravou.

Autobusové nádraží v Helsinkách Kamppi je dostupné místní dopravou, a to jak metrem, tak šalinou či busem. Nachází se v podzemí několikapatrové budovy. Přístup do garáží, odkud odjíždí busy, je až těsně před jeho příjezdem, kdy se z obrovské haly otevřou lítačky. Takových dveří je tam asi 30 a výhodu tento způsob má tu, že cestující čeká v teple a suchu v hale a k autobusu se dostane až když je přistaven. Nepobíhá tak po parkovišt a nemísí se cestující z různých spojů.

Dokoupení proviantu

Začátek Veverčí stezky je v kempu jižně od osady Juva. Dojet veřejnou dopravou je potřeba k obchodnímu komplexu ABC Juva, kde se dá dokoupit téměř veškerý proviant. K dispozici je jednak relativně slušně zásobený rádoby outdoorový obchod. My v něm potřebovali dokoupit karimatky. Ne pro nás na spaní, ale nějaké obyčejné levné do lodi, abychom si její dno nepoškrábali botami a kamínky na nich donesenými. Takové jsme ale nesehnali, v nabídce měli jen karimatky na pilates cvičení. Do kánoe ale byly dostatečné.

Další z obchodů je bohatě zásobený supermarket, kde se dá dokoupit jídlo na mnoho dnů. Expediční stravu jsem tam neviděla, pouze těstoviny typu Dobrý hostinec, zde ovšem ve finské variantě. Sehnat se tam daly i zapalovače, podpalovače, konzervy, chléb, suchary, salám, repelent. Zejména poslední položku doporučuji koupit v dostatečném množství a rozhodne nešetřit. V roce 2015 jsme měli spotřebu 1 lahvičku pro 2 osoby na den, v roce 2016 to již bylo 1,5-2 lahvičky pro 2 osoby a den.

Co ale bylo k sehnání byly plynové bomby. Nenabízel je žádný z obchodů v komplexu a ani benzinky. Pro mě to byl šok, protože jsem si předtím mailovala s kempem Juva, který současně slouží i jako informační kancelář. Opakovaně mě ujišťovali, že bomby bez problémů v ABC Juva koupím. Neměli je ani v supermarketu, ani v outdoorovém obchodě, a ani na jedné z benzinek. Dotazovaní prodavači nám doporučovali dostopovat na nějakou větší benzinku, vzdálenou několik km, tam si bomby koupit, a zase se stopem vrátit.

Požadované bomby jsme nakonec koupili v kempu, ale byla to spíše výjimka, než pravidlo. O jejich existenci kdesi vzadu ve skladu v kempu nikdo z majitelů prakticky netušil, prodali nám poslední dva kusy, a nevypadali, že se tímto zbožím hodlají znovu zásobit.

Vřele tedy doporučuji zabezpečit se plynovými bombami ještě v Helsinkách. Beztak tam vodák bude trávit nějaký čas, než mu pojede bus do Juvy, takže bude mít čas si bomby koupit ještě tam.

Mapy

V kempu za 5€ nabízejí údajně voděodolnou mapu. Já naštěstí této informaci nevěřila, a dobře jsem udělala. Za búra dostanete úplně obyčejnou, papírovou mapu, nevoskovanou ani jinak nechráněnou. Tudíž voděodolná bude pouze v případě, že si na ni z domu přibalíte nepromokavý obal na mapu, jako jsem učinila já. Mapa má měřítko 1 : 50 000 a kromě mapového podkladu obsahuje i důkladný popis Veverčí stezky v jazyce finském, anglickém a německém a stručný popis peřejí.

Samotný mapový poklad je asi ta nejjednodušší mapa, kterou jsem kdy viděla. Chvíli mi trvalo, než jsem se v ní naučila číst, přece jenom jsem člověk uvyklý našim mnohem dokonalejším mapám. Veverčí stezka se s její pomocí ale překonat dá, a pokud je mi známo, neexistuje jiná, lepší mapa.

Voda

Bez filtru se nedá Veverčí stezka absolovat, prakticky nikde na trase není zdroj pitné vody. Ačkoliv na trase leží tábořiště /více později/, ani jedno z nich nemá zdroj pitné vody. Vodu je potřeba nabírat z okolních jezer, mokřadů a bažin. Vodu jsme museli filtrovat ráno i večer, a když jsem filtr vyplachovala, to, co z něj teklo, se dalo přirovnat k hnoji.

Nevýhoda filtrace gravitačním spádem je doba filtrování. Litr zabere tak hodinu, je tedy potřeba si utřídit priority, což znamená po příchodu na tábořiště nejprve začít filtrovat vodu, poté teprve stavět stan a řešit oheň a večeři. Přefiltrovanou vodu, která se večer nespotřebuje, a bude sloužit jako zásoba na ráno, na základě odborných znalostí radím převařit a teprve takto skladovat. Proč? Protože čistě teoreticky je možné, že filtr, který má garanci, že zadrží 99,9999% patogenů, jich 0,0001% propustí. Uvědomte si, že co se týká bakterií, tak se bavíme o řádech, tedy o počtech 10na5 a podobně. Tedy pár jedinců může filtrem projít. Pokud byste přefiltrovanou vodu jen skladovali, hrozí, že těch několik bakterií se za noc natolik pomnoží, že již budou schopni vyvolat průjem. Proto doporučuji dvoustupňovaný systém, tedy filtraci mechanickým filtrem a následně převaření, nebo UV filtraci. Zvlášť při několikahodinovém skladování vody je to více než nezbytné.

Protože voda, kterou jsme nabírali a následně proháněli filtrem, opravdu měla parametry tekutého bahna, zřejmě by se osvědčila něco jako předfiltrace. Pro příští rok si s sebou vezmeme pár papírových kávových filtrů. Hmotnostně i objemově zanedbatelná součást výbavy, přesto bych orodovala tento předstupeň před filtr zařadit. Je zbytečné si totiž filtr zanášet mechanickými nečistotami, které kávový filtr spolehlivě zachytí.

Závěrem

Asi se budu opakovat a nejspíše jsem to už někdy napsala, ale Veverčí stezka byla to nejnádhernější, co jsme kdy zažili. Úžasná, opuštěná příroda s minimem osídlení,

Překonání Veverčí stezky nám trvalo sedm dnů, přitom všude na netu píšou, že délka splouvání činí běžně 2-4 dny. No a co, že to někdo profrčí tak rychle? Vždyť si tu trasu vůbec neužije. Ano, podle nás je to reálné, ale za určitých podmínek. Například v případě přenášení na třech místech, kde nelze pokračovat po vodě, by dva chlapi loď přenesli bez problémů, ovšem v kombinaci chlap plus ženská, jako jsme byli my, je nutné loď vybalit, přenést a znovu nabalit. Každé z přenášení tímto způsobem zabere 1,5 hodiny, což v součtu činí 4,5 hodiny, což je polovina aktivního dne. Dalším rozhodujícím faktorem je výběr lodi. Kajaky jsou rychlejší, než kánoe, tedy i denní porce kilometrů bude větší. Třetí okolností je materiál, z níž je loď vyrobena. Plastovky a kompozitní lodě budou v principu rychlejší, než vzducholodě. No a my přijeli na Veverčí stezku s nafukovací lodí, navíc s kánoí. Suma sumárum, na Veverčí stezce jsme měli pomalejší loď jak typem /kánoe/, tak materiálem /nafukovačka/. V poslední, ne však nedůležité řadě, je nutné zohlednit i výbavu. My jeli opravdu natěžko, včetně neoprenu, péřovek a podobně. Pokud ovšem panuje stabilní, pěkné počasí, lze se obejít bez neoprenu i péřovky. Jenže kdo tohle může zaručit?

Odkazy:

oficiální stránky http://www.oravareitti.fi/index.php/en/

dopravní spojení – bus https://www.matkahuolto.fi/en/