Stránky věnované severským zemím.

Karélie nás uchvátila. Je to neobyčejný kout země, s překrásnou přírodou a zvláštními lidmi, kteří se nám jevili mentalitou jako napůl Finové, napůl Rusové. Na jedné straně severská uzavřenost a melancholie, na straně druhé široká, otevřená ruská duše a laskavé srdce. Oblast nás nadchla tak, že jsme rozhodnutí se sem ještě minimálně jednou vrátit a znovu si vše procestovat, a to jak z finské, tak z ruské strany.

Podrobnosti z našeho putování jsou blíže popsané v mém cestopise, zde se pokusím vypíchnout faktické údaje. Vycházet budu z následujících zdrojů: Lonely Planet – Finsko, wikipedie a ze svých zápisků z cesty. Pokud uvádím cenu, ubytování, dopravní spojení apod., týká se to roku 2009, kdy jsme tuto oblast procestovali.

Jednotlivá města, která jsme navštívili, budou zařazeny pro lepší přehlednost do samostaných kapitol. Územím vede železnice, nazývaná též Karelská, a spojuje Nurmes v Severní Karélii přes několik měst až s Helsinkami na jihu. Je ale potřeba si uvědomit, že mezi Nurmes na severu a jižnějším Joensuu jezdí jen lokální vlaky 2x denně /údaj z roku 2009/ a v Joensuu je hlavní přestupní uzel, odkud již vyrážejí /nebo jím projíždění/ dálkové vysokorychlostní vlaky. Celková doba jízdy z Nurmes do Helsinek /i s přestupem/ je miminálně 7 hodin.

Úvod

Karélie je ve Finsku téměř magickým slovem, s tolika vedlejšími významy, že se dají jen stěží vysvětlit. Tato oblast bývala tím pravým, ryzím Finskem, jedinečnou zónou, kde se v izolovaných osadách uprostřed lesů udržovaly staré tradice. Umělci a architekti se nadšeně vydávali do karelské divoké přírody, aby poznali duši Finska. Karélie se stala symbolem všeho typicky finského a totemem hnutí za nezávislost.

Smutnou ironií osudu se právě většina Karélie stala součástí Ruska. V této oblasti se během tzv. zimní a pokračovací války odehrálo mnoho vyčerpávajících bojů proti Sovětskému svazu a Finsko přišlo o obrovská území. Finové pohlížejí na ruskou Karélii jako na dítě odtržené od své matky.

Karélii, která zůstala Finsku, tvoří dva oddělené pásy země: provincie Jižní Karélie, tedy území kolem Lappeenranty, a provincie Severní Karélie, v níž je hlavním městem Joensuu. Je to fantastická oblast se specifickou kulturou a typickým tradičním jazykem. Na trzích můžeme ochutnat karelské jídlo, na festivalech uslyšíme karelskou hudbu, uvidíme tradiční karelskou architekturu a podél ruské hranice narazíme na jizvy ze zimní války.

Finsky je její název Karjala, švédsky Karelen.

Jižní Karélie

Jen velmi malá část Jižní Karélie patří Finsku. V průběhu různých století se hranice této oblasti značně posouvaly oběma směry, jak střídavě rostla a ubývala moc Ruska a Švédska. V současné době je mezi jezerem Saimaa a ruskou hranicí v nejužším bodě, nedaleko Imatry, sotva 10km. Kdysi rušné jihokarelské obchodní město Vyborg /finsky Viipuri/ a celá Karelská šíje je nyní součástí Ruska.

Tato oblast byla vždy dějištěm těch nejtěžších bojů. Z válek tu zbyly ruské pevnosti, zejména v posádkovém městě Lappeenranta.

Severní Karélie

Tato řídce obydlená příhraniční provincie, ve které vždy umělci nacházeli inspiraci, se ze všech sil snaží odpovídat všem karelským legendám. Je to skutečně jedinečná oblast, kde žijí přátelští lidé, nacházejí se pravoslavné kostely a zejména divoká příroda.

Dějiny

Roku 1227 byli Karelové násilně obráceni na pravoslavnou víru křížovou výpravou z Novgorodu /v současném Rusku/, která tak zahájila spory a šarvátky, jež ukončil až Noteborský mír v roce 1323, kdy nad Karélií získal moc Novgorod.

Oblast se stala dějištěm opakovaných bojů Švédska a Ruska. Roku 1617 připadla velká část Karélie opět Švédsku. Severní Karélie byla stále vystavena útokům Rusů a náboženská nesnášenlivost donutila pravoslavné věřící přecházet hranice do Ruska. Po Nystadském míru roku 1721 zůstala severní část Karélie švédským územím a jižní se stala součástí Ruska.

Karélie je země Karelů. V současné době je rozdělena mezi Rusko /Leningradská oblast a republika Karélie/ a Finsko /provincie Jižní Karélie a Severní Karélie/.

V minulosti se často měnily hranice států a jejich administrativní členění. Přesný význam termínu Karélie proto často záleží na kontextu. Historicky byla finská Karélie adminstrativním krajem Finska /ve finštině Karjala/. Východní, převážně luteránská část byla po Zimní válce /1939-1940/ postoupena Rusku. Tzv. Karelská otázka /pojem z finské politiky/ odkazuje právě na tuto východní část Karélie. V současnosti jsou pojmem Karjala obvykle míněny části Jižní a Severní Karélie, které náležejí Finsku. Karelská republika je republikou Ruské federace. Její území zahrnuje i Východní Karélii s převážně pravoslavným obyvatelstvem.

Karelská otázka

Ve Finsku je několik malých zanícených skupin, které se snaží o sblížení finských a ruských částí Karélie v rámci Finska. Tyto skupiny usilují o připojení těch částí Karélie, které byly historicky finské, zpět k Finsku. Tyto politické snahy jsou ve Finsku označovány pojmem Karelská otázka. Většina původních finských obyvatel byla přesídlena do vnitřních částí Finska, rusifikována nebo rozptýlena po celém Rusku v rámci různých přesunů obyvatelstva v Sovětském snahu, a tak mají tyto snahy jen malou naději na úspěch.

Hranice sem, hranice tam

Na mapce je zkombinováno dnešní a tradiční dělení. Finské provincie Jižní a Severní Karélie k tradičnímu dělení nepatří – Jižní náležela ke Karelské šíji, Severní především k Ladožské Karélii.

Hranice mezi Karélií a Ingrií /historické území, rozkládající se na východě Baltského reginu, nyní součást Ruska/ se historicky nacházela na řece Nivě a později se posunula severně na Karelskou šíji, kde sledovala řeku Sestra. Na druhém břehu Ladožského jezera tvoří jižní hranici historické Karélie řeka Svir. Jezero Saimaa tvoří západní hranici. Na východě Karélii ohraničuje Oněžské jezero a Bílé moře.

Na severu žili kočovní Sámové, ale nenachází se tam žádná vhodná přirodní hranice krom rozsáhlých lesů /tajga/ a tundry. Historické texty někdy rozděluji Karélii na Východní a Západní Karélii, někdy též nazývané jako Ruská Karélie a Finská Karélie. Oblast na sever od Ladožského jezera, která před 2. světovou válkou patřila Finsku, se nazývá Ladožská Karélie. Pruh území v okolí předválečné hranice se občas označuje jako Hraniční Karélie. Východní Karélie se dělí na Bílou Karélii /severní část/ a Oloněckou Karélii /jižní část/. Tverskou Karélii tvoří vesnice v Tverské oblasti, kde žijí především Karelané.

Karelská šíje

Karelská šíje /finsky Karjalankannas/ je pruh země rozkládající se mezi Ladožským jezerem a Finským zálivem. Jde o jednu z nejvýznamnějších částí Karélie. Nejdůležitějším městem tohoto území je přístav Vyborg /finsky Viipuri/ ležící u západních hranic oblasti. V historii byla Karelská šíje nárazníkovým pásmem mezi Švédskem a Ruskem, posléze se stala nedílnou součástí autonomního Finského velkovévodství začleněného do Impéria ruských carů a po jeho osamostatnění v roce 1917 byla součástí Finska.

Karelská šíje vždy představovala hlavní přístupvou cestu do nitra Finska /zejména pak tzv. Viipurská brána/ a proto byla hlavním bojištěm během rusko-švédských válek, kdy ještě Finsko náleželo Švédsku. Na Karelské šíji se odehrály nejtěžší a nejzuřivější boje Zimní války v letech 1939-1940, po které SSSR Karelskou šíji zabral jako válečnou kořist, Pokračovací války v letech 1941-1944, kdy byla nejprve osvobozena Finy, aby Sovětský svaz o tři roky později během letní ofenzívy dobyl její střední a východní část a posléze ji na základě podmínek příměří zabral celou. Od roku 1944 je Karelská šíje součástí Ruska, přesněji Leningradské oblasti. Většina finských jmen měst a vesnic byla nahrazena ruskými. Současné obyvatelstvo se skládá z přistěhovalců či jejich potomků /především ruské národnosti/, neboť v letech 1939 a 1944 prakticky veškeré finské obyvatelstvo Karelskou šíji opustilo a přestěhovalo se do Finska.

Geografie

V roce 1998 se Karélie spolu s provincií Savo sloučila do kraje Východní Finsko. Podle počtu obyvatel je na třetím místě, podle rozlohy na čtvrtém místě z šesti krajů, které má Finsko v současnosti. Tolik administrativní dělení. Z historického hlediska je to trochu jinak, Finsko má 10 historických provincií.

Demografie

Jazykem je karelština /karjalan kieli/ a ve Finsku jí mluví jen asi 5-10 tisíc lidí. Celkem na světě je 45 tisíc lidí užívajících tento jazyk, z toho 35 tisíc žije v Rusku. Patří k baltofinským jazykům ugrofinské větve uralských jazyků a nejvíce se podobá finštině, estonštině a vepšině. Jako písmo užívá latinku.

Karelská kuchyně

Určitě doporučuji místní specialitu, a to karjalanpiirakka /plurál, v singuláru karjalanpiirakat, v karelštině kalittoa - kalitt/. Jedná se o typické lehké občerstvení, která se dá koupit všude, a je to rýží plněné pikantní pečivo z žitné mouky. Hodně jsme na té libůstce ujížděli. Je chutné horké i studené a může mít mnoho variací, opečené nebo s vejcem a máslem. V tom případě se ale používá název munavoi. Sultsina je tradiční karelský pokrm z nekvašeného žitného těsta a plnění z rýžového nákypu.

Typická je ještě karjanpaisti, což je směs dušeného hovězího a vepřového masa, cibule a mrkve upravené v troubě, jemně kořeněné novým kořením, solí a bobkovým listem.

Karelská hudba

Typickým nástrojem pro tuto oblast je kantele. Kantele je tradiční finský drnkací strunný nástroj. Konvenční kantele má obvykle pět strun /diatonicky laděných/ a dřevěné tělo. Moderní koncertní kantele může mít až 36 strun a přepínací mechanismus, díky kterému lze hrát půltóny. Podobně jako při hře na citeru lze při hraní hudební nástroj opřít o stehna nebo položit na malý stolek. Vybrnkávat lze buď prsty nebo trsátkem. Podle pověsti vytvořil první kantele moudrý čarozpěvec Väinämöinen z kostí obrovské štiky. Nikdo kromě samotného Väinämöina na něj prý neuměl zahrát. Když se do hraní dal Väinämöinen, všichni se seběhli, aby poslouchali. Podle Kalevaly jím Väinämöinen uspal Pohjolany, aby jim ukradl zázračný mlýnek sampo, který mel z jedné strany mouku, z druhé sůl a ze třetí zlato. Toto kantele prý spadlo do moře, když Louhi, paní nad Pohjolou, poslala bouři na Väinämöinena, aby získala sampo zpět.

V Joensuu jsme si koupili úžasné CD s jedním z karelských interpretů – Timo Väänänen, hráčem na elektrickou kantele.

Dalším místním zpěvákem, od něhož máme CD, je Hannu Brelo, zpívající v karelštině. Tohle CD pro mě bylo důkazem, jak blízko má Karélie k Rusku a jak silně byl vývoj ovlivněn ruským sousedem. Jedna z písní na disku je totiž v karelštině nazpívaná píseň „Podmoskovskie večera“.

Kalevala

Kalevala je karelo-finský národní epos sestavený Eliasem Lönnrotem z ústní slovesnosti Finů a Karelů. Dílo obsahující přes 22 tisíc veršů je rozděleno do padesáti „run“ čili zpěvů. Epos shrnuje v sérii příběhů tří bohatýrů, Lemminkäinena, Väinämöinena a Ilmarinena, potomků mýtického Kalevy, celou finskou mytologii.

Kalevala je velmi podstatnou součástí finské národní hrdosti, mnoho jejich pasáží bylo zhudebněno, ať již klasickými skladateli/např. Jean Sibelius/, nebo moderní hudbou /metalová skupina Amorphis/ a ohlasy Kalevaly se vyskytují ve všech oblastech kultury. 28.únor je ve Finsku slaven jako svátek tzv. Den kalevaly. Kalevala líčí v rámci fiktivního setkání dvou nepojmenovaných runopěvců vlastně všechny podstatnější příběhy z finské mytologie. 

Zdroje:

Lonely Planet – Finsko

Rough Guides – Finsko

wikipedie