Stránky věnované severským zemím.

Po treku v národním parku Urho Kekkonen jsme se vydali ještě na další, o polovinu kratší trek. Cílem se stala trasa Ruijanpolku, která v první části prochází přes přísnou přírodní rezervaci Sompio a na konci parkem Urho Kekkonen. Popíši trek tak, jak jsme ho šli my, včetně míst, kde jsme přespávali.

Údaje o kilometráži a převýšení mám z GPS, kterou jsem tam s sebou měla.

Vím, že námi překonané vzdálenosti jsou z pohledu většiny turistů příliš malé. Jednak ale nejsme honiči kilometrů, a užíváme si ranní i večerní cca dvouhodinové sezení u ohýnku, jednak na trase hodně filmujeme a fotíme, a to i s použitím stativu, což je znát zejména na prostojích, navíc nám převážnou část treku pršelo, což zpomalilo náš postup přes výrazně zvednutou hladinu mokřadů, nehledě na to, že často, než jsme se rozhodli, zda v dešti vyrazíme či ne, bylo už pozdní odpoledne.

První a poslední den jsme ušli i na nás krátkou vzdálenost kvůli tomu, že se jednalo o přesunový den, jehož valnou část jsme strávili v buse, a popošli jen pár kiláků spíše jen kvůli tomu, abychom netábořili příliš blízko civilizace.

Trek nám zabral 5 kalendářních dnů, ovšem přepočteno na dny pochodu se jednalo o dny čtyři. Bez větších problémů by se tento trek dal absolvovat jako dvoudenní či třídenní.

Trocha historie nikoho nezabije

Trasa Ruijanpolku, dlouhá cca 35 km, je součástí staré trasy, která vedla přes řeku Luirojoki, jezero

Sompiojärvi a řeku Ivalojoki do kraje Finnmark na norském pobřeží. Uprchlíci z Velkého hladomoru /1695-1697/ a Velké severní války /1700-1721/ putovali po této trase na sever v naději na lepší život. Část této staré cesty, tedy úsek od jezera Sompiojärvi k silnici Kiilopääntie a dále do osady Laanila byla nyní znovu označena. Stezka prochází přes Přísnou přírodní rezervaci Sompio v severojižním směru a pokračuje do Národního parku Urho Kekkonen. Podél trasy Ruijanpolku jsou dosud staré borovice, do nichž tehdejší cestovatelé vyřezali své iniciály, a také tam leží zbytky kamenných hald /“mužici“/, které fungovaly jako značení směru. Není dovoleno dotýkat se těchto starých kamenů nebo nějak měnit jejich uspořádání. Dosud se uchovaly zbytky dřevěných chodníčků, položených přes bažiny. /Mě často přišlo, že všechny dřevěné hatě přes mokřady jsou ještě ze středověku, alespoň zub času tomu odpovídal/

Značení a pravidla

Trasa Ruijanpolku byla v terénu vyznačena podle původní metody značení, tj. pomocí dřevěných tyčí osazenými symboly X. Označení tyčí je i v zimě dobře viditelné. Mokřady a bažiny na stezce jsou osazeny dřevěnými fašinami, přes řeky většinou vedou mosty.

Trasa prochází přísnou přírodní rezervací Sompio, kde je chůze povolena pouze podél značené stezky. Jezero Kaptukaislammet již leží v NP Urho Kekkonen /základní zóna/. Táboření je povoleno pouze na místech k tomu určených, nikoliv volně.

Trasa Ruijanpolku není určena pro nezkušené turisty nebo pro turisty s horším zdravotním stavem, a trekaři by měli mít základní navigační a turistické dovednosti. Ve srovnání s námi absolvovanou trasou v divoké zóně NP Urho Kekkonen se jedná o mnohem snazší, orientačně nenáročnější a celkově jednoduší trek, navíc výrazně kratší.

Příjezd, nástupní a koncové místo

Trasa se dá zdolat v obou směrech, ale z praktických důvodů doporučuji putovat z jihu, od jezera Sompio, na sever do Kiilopää. Proč? Na to je jednoduchá odpověď. Jižní bod, tedy jezero Sompio, leží asi 16 km západně od hlavního tahu, silnice č. 4, a je dostupné pouze taxíkem z osady Vuotso po šotolinové cestě. Do Vuotso se dá dostat veřejnou dopravou, ale k jezeru zajíždí pouze taxík. U jezera není signál, tedy není odtud si možné dovoz domluvit telefonicky, z těchto důvodů navíc ani není možné platit kartou, pouze v hotovosti. Proto kdyby zde člověk končil, nemá šanci si sehnat taxi.

Konec je v osadě Kiilopää, případně se trek dá protáhnout až do Saariselkä. Info k dopravě zde.

Do Vuotso zajíždí z Ivala několik busů denně /72 km, 15,50€ za osobu/, viz zde. Taxi není nutné domlouvat předem, stačí vystoupit a tvářit se zmateně a nešťastně se rozhlížet, určitě se najde někdo, kdo taxi zavolá. Kdyby to nezabralo, doporučuji vlézt do restaurace a ubytovacího zařízení v jednom, Vuotson Maja, kde obsluha ochotně taxi zajistí. Aby ne, když se jedná o jejich vozový park.

Vuotso má zastávky dvě, ta správná je severnější z nich, Vuotso Taivallammentien th E. Ovšem nikdo z řidičů busu tento název nezná, je lepší říct Vuotson Maja, což je název té hospody. Když ale přejedete na tu druhou zastávku, nic se nestane, vzdálenost mezi nimi je asi půl kilometru.

Stručný popis treku

Z optimálního startovacího bodu, tedy z jižní části treku – tábořiště Sompiojärvi, se okamžitě turista dostane do zalesněného a místy i velmi skalnatého terénu, což je chvílemi dost nepříjemné. Prvním cílem je po 6 km dosažení tábořiště Terävä-Nattanen, kde je křižovatka turistických stezek – odbočuje zde 1 km dlouhá trasa k vrcholu Terävä-Nattanen, kde stojí za to vyčlenit si čas a zdolat tento vrchol, nabízející rozhled z výšky 544 m, sestup na tábořiště probíhá stejnou trasou. Stezka dále pokračuje 9 km k dalšímu tábořišti Kaptukaislampi, ležícímu u jezera Kaptukaislammet, a nacházejícímu se cca v polovině trasy. Charakter trasy se z kamenitého změní na bažinatý, v posledním úseku převažují suchá vřesoviště.

Následuje podrobný popis jednotlivých úseků.

Jezero Sompiojärvi - Terävä-Nattanen: výška 380 m, vzdálenost 6,56 km, nahoru 147 m, dolů 79 m

Z úvodního bodu treku od jezera Sompiojärvi je první část stezky velmi kamenitá. Nejenom z tohoto důvodu, ale z možnosti podmáčenosti terénu během deštivého období se doporučuje nosit pevné turistické boty, případně jako místní gumáky. Tato první část prochází starým lesem na úpatí hory Nattastunturit. Terén je nepříjemně skalnatý, a je tvořen sutí a kamennými poli zejména v rokli mezi vrcholy Seinätunturi a Terävä-Nattanen, kde na začátku léta ještě může ležet sníh. V těchto několika kilometrech se kromě standardního značení pomocí dřevěných sloupů vyskytuje i několik hromad kamenů /“mužici“/, které byly shromážděny v dřívějších dobách a fungovaly jako tehdejší značení. Tyto staré kamenné označení musí zůstat nedotčené. Skalnatá stezka překročí malý potok Kulmakko-oja, za nímž leží tábořiště Terävä-Nattanen. Z potoka se bere voda na vaření nažloutlé barvy, zřejmě díky okolním bažinám. My jsme sice s sebou filtr měli, ale pouze jsme převařovali.

Samotné tábořiště neskýtá mnoho místa k postavení stanů, s bídou se najdou tak 3 vhodné malé plácky plné kořenů. Není zde WC, najdeme zde dřevník s dřívím a ohniště.

Terävä-Nattanen - Kaptukaislampi: výška 290 m, vzdálenost 9,2 km, nahoru 142 m, dolů 201 m

Velké smrky s dlouhými větvemi a hustým mechem vytvářejí v okolí zvláštní atmosféru severní hranice rezervace Sompio. Přes řeku Nattushaara je položen celkem funkční most. Dále následuje obtížně schůdný úsek bažin, mokřadů a podmáčeného terénu, kde zejména na jaře či po déletrvajícím dešťovém období, jako jsme zažili my, může být problém je překonat, byť jsou přes ně položeny dřevěné desky.

Tábořiště Kaptukaislampi leží přibližně uprostřed trasy, a nachází se již v základní zóně Národního parku Urho Kekkonen, na břehu malého jezera Kaptukaislammet. Voda se dá nabrat z malého potoka Kaptukaisoja několik set metrů jižněji, my ji ale brali přímo z jezera, a opět ji nepřevařovali.

Na tábořišti se nalézá polootevřený přístřešek, v němž by se dalo spát, ohniště, dřevník s dřívím, kadibudka a dost pěkných plácků k postavení stanu.

Kaptukaislampi -Kopsusjärventie: výška 316 m, vzdálenost 5,88 km, nahoru 94 m, dolů 78 m

Z tábořiště cesta pokračuje suchým, příjemným lesním terénem, alespoň ve srovnání s předchozími mokřady. Asi 5 km od jezera Kaptukaislammet pěší stezka křižuje stezku pro čtyřkolky, odbočka je neznačená, a jelikož skútry a čtyřkolkami vyjeté koleje krosí několikrát pěší trasu, je potřeba se řídit pomocí GPS či jiného přístroje, umožňujícímu určit překonanou vzdálenost. Tato křižovatka tvaru X je důležitá pro toho, kdo jako my bude chtít přespat v přístřešku Kopsusjärventie, jinak nemá význam, pěší trasa je dobře značená a dřevěné sloupky označují její pokračování. Asi 600 m západně od tohoto rozcestí leží zmiňovaný přístřešek. Kromě něj zde stojí WC, dřevník s dřívím a ohniště.

Protože jsme tam noc trávili sami, nestavěli jsme stan, nýbrž jsme přespali v přístřešku.

Kopsusjärventie – Sivakkaoja: výška 307 m, vzdálenost 8,49 km, nahoru 132 m, dolů 154 m

Zbývající část treku již prochází snadno přístupným terénem, stezku lemují břízy, borovice a vřesoviště. Zde se opět, stejně jako v úvodní části treku, vyskytují značky, vyřezané do kmenů starých borovic, a fungujících jako značení dávných dob.

Tábořiště Sivakkaoja je vybavené podobně, jako minulé: přístřešek, dřevník s dřívím, ohniště, kadibudka. Voda se nabírá z potůčku, či spíše rozlivky, tedy toku, jehož břehy netvoří pevné ohraničení, a volně splývají s okolními bažinami. Protože jsme tam noc trávili sami, nestavěli jsme stan, nýbrž jsme přespali v přístřešku.

Sivakkaoja - Kiilopää: výška 425 m, vzdálenost 2,6 km, nahoru 49 m, dolů 29 m

Původní stezka Ruijanpolku pokračuje dále směr Laanila /asi 7,6 km/, odkud existuje asi 3,5 km napojení do turistického střediska Saariselkä. Z Laanila je ovšem možnost dojet kamkoliv busem, leží totiž na hlavní silnici č. 4, tedy hlavní tah, kde několikrát denně profrčí bus oběma směry.

My jsme s ohledem na několika denní déšť zvolili zkrácení trasy a dosažení osady Kiilopää. Z tábořiště jsme postupovali severním směrem, odkud jsme odbočili na neznačenou, zřejmě skútrařskou stezku, která nás posléze vyvedla na silnici, odkud už jsme doťapali až do Kiilopää.

Zdroje

http://www.nationalparks.fi/en/

www.wikipedia.org