Stránky věnované severským zemím.

V září 2018 jsme prošli asi 90 km okruh v NP Urho Kekkonen. Z valné části jsme se pohybovali v tzv. „divoké“ zóně parku, tedy po neznačených stezkách. Popíši trek tak, jak jsme ho šli my, včetně míst, kde jsme přespávali.

Údaje o kilometráži a převýšení mám z GPS, kterou jsem tam s sebou měla.

Vím, že námi překonané vzdálenosti jsou z pohledu většiny turistů příliš malé. Jednak ale nejsme honiči kilometrů, a užíváme si ranní i večerní cca dvouhodinové sezení u ohýnku, jednak na trase hodně filmujeme a fotíme, a to i s použitím stativu, což je znát zejména na prostojích.

První a poslední den jsme ušli i na nás krátkou vzdálenost kvůli tomu, že se jednalo o přesunový den, jehož valnou část jsme strávili v buse, a popošli jen pár kiláků spíše jen kvůli tomu, abychom netábořili příliš blízko civilizace.

Výstup na nejvyšší horu parku Sokosti jsme nedali kvůli počasí, otáčeli jsme to asi 700 m pod vrcholem, tedy na tento den nemám k dispozici kompletní kilometráž.

Trek Kiilopää - Suomunruoktu - Tuiskukuru - Luirojärvi - Lankojärvi – Kiilopää

Z valné části tento trek vede v neznačené oblasti Urho Kekkonen, tedy v divoké zóně parku. Jedná se o okruh, kdy je ovšem možné začít i skončit jinde, např. v Saariselkä, či si trek prodloužit více na východ. S ohledem na to, že jsme v Saariselkä pobývali asi 2 dny, a středisko zhodnotili jako vyloženě komerční, doporučuji začít a skončit spíše v Kiilopää, jako jsme učinili my, případně v jiném dostupném místě parku. Tam ovšem již může být problém s dopravou, kdy optimální se jeví právě tyto dvě destinace: Kiilopää a Saariselkä.

Doporučené vybavení zde.

Protože jsme nikdy nespali ve srubech podél stezky, nemohu posloužit s jejich bližším popisem.

Na vrchol Sokosti jsme nevystoupali, udávám tedy námi překonanou vzdálenost pod tuto horu.

Kiilopää - Niilanpää: výška 425 m, vzdálenost 4,4 km, nahoru 189 m, dolů 118 m

Turistická stezka začíná u turistického centra Kiilopää, kde je zbudována brána do národního parku a taky zde visí váha, kde si každý trekař může zjistit, jakou hmotnost má jeho batůžek na začátku treku. U nás to bylo 27 kg /já/ a 33 kg /Luboš/.

První část vede podél značené stezky Rautulampi Trail, dokud nedosáhne sobích ohrad Niilanpää. Cesta je široká, vyježděná skútry či čtyřkolkami, a osázená modrými kříži X. Ztratit se není kde. Výhodou jsou výhledy do kraje, protože stezka záhy vystoupá nad hranici lesa, a ukáže se obrovská rozlehlost národního parku. Nevýhodou je všudypřítomný vítr, který se nemá o co zastavit či ztlumit, a duje fakt hodně.

V Niilanpää se nachází ohniště, dřevník s dřívím, kadibudka a denní srub, v němž by se v nouzi dalo přespat ve vlastním spacáku. Míst na postavení stanu je spousta, nevýhoda je pouze silný vítr. Voda je bohužel 400 m vzdálená, ale jedná se o průzračný potok. Nijak jsme ji neupravovali ani nefiltrovali, pouze jsme z ní vařili čaj, nějak déle jsme ji ale nepřevařovali.

Niilanpää – Altaoja: výška 246 m, vzdálenost 12,35 km, nahoru 345 m, dolů 452 m

Asi 1,6 km za sobími ohradami Niilanpää leží křižovatka, kdy značená stezka pokračuje doleva na Raulampi, a kde se dá odpojit doprava do divoké, neznačené zóny parku. Tato důležitá odbočka se pozná docela snadno, protože je tam zbudována cedule s mapou a strohým ukazatelem, přehlédnout se rozhodně nedá.

Následuje široká a vyšlapaná cesta, byť neznačená. První rozcestí je po několika kilometrech. Doleva vede chodníček ke srubu typu „laavu“ Suomunlatva, doprava vede pokračování stezky podél stejnojmenné řeky, která se později změní v Suomujoki. Ta se později brodí, naštěstí se jedná o tok s nižším proudem i hladinou /info září 2018/. Na druhém břehu se nachází sruby Suomunruoktu, volně přístupná /autiotupa/ a rezervovatelná /varaustupa/ chata. Odtud stezka pokračuje dále po proudu Suomujoki. Po překročení mostu na řece Aitaoja se nachází stejnojmenné tábořiště s ohništěm a dřevníkem, bohužel bez kadibudky. Místo k postavení stanu zde leží pouze jediné, a to na písčitém břehu na druhé straně řeky, zjevně používaném čtyřkolkami jako přejezdové místo přes řeku. Voda se bere odtud. Nijak jsme ji neupravovali ani nefiltrovali, pouze jsme z ní vařili čaj, nějak déle jsme ji ale nepřevařovali.

Altaoja - Tuiskukuru: výška 258 m, vzdálenost 11,25 km, nahoru 186 m, dolů 190m

Stezka začíná stoupat vstříc vrcholu Vintilätunturi, který se traverzuje po jižním úbočí, a sestupuje k rozlivce Harrihaara, odkud mírně stoupá jižním úbočím Pikkutunturi Fell, odkud v závěru klesá k chatě Tuiskukuru /klasicky volně přístupná /autiotupa/ a rezervovatelná /varaustupa/ chata/. V okolí je několik ohnišť a dost míst k postavení stanu. Voda se nabírá z trochu zakaleného toku Tuiskujoki, zakalený je díky okolním bažinám. Součástí tábořiště jsou i kadibudky.

Tuiskukuru – jezero Luirojärvi: výška 285 m, vzdálenost 8,4 km, nahoru 184 m, dolů 197 m

Z Tuiskukuru trase pokračuje k jezeru Luirojärvi, zvanému též „perla národního parku Urho Kekkkonen“, ležícímu uprostřed působivých borových a březových porostů. Stezka traverzuje jižní úbočí Ampupäät a překračuje přes rozlivku Ampuoja, kde jsme na tomto treku měli první vážnější setkání s bažinami a mokřady. Již mnohem užší a hůře zřetelný chodníček klesá k řece Luirojoki s relativně snadným brodem. Když je voda v obvyklém průtoku, dosahuje hladina těsně pod koleno. V době naší návštěvy /září 2018/ tam byl zbudován nepříliš stabilní můstek.

Stan jsme zbudovali přímo na břehu jezera Luirojärvi. Voda se nabírá přímo z něj. Nijak jsme ji neupravovali ani nefiltrovali, pouze jsme z ní vařili čaj, nějak déle jsme ji ale nepřevařovali.

Dále směrem na východ, na jihovýchodním okraji jezera Luirojärvi, se nachází několik srubů a obrovský plac na postavení stanů, západním směrem asi 500 m leží ohniště s přístřeškem Luirojärvi länsi. Stan by tam nejspíše postavit nešel, v okolí leží převážně mokřady.

Jezero Luirojärvi – rozcestí dvou potoků asi 700 m pod Sokosti: výška 285 m, vzdálenost 10,44 km, nahoru 147 m, dolů 140 m

Napřed je nutné projít po východní straně jezera k části, kde leží chaty, a poté přes rozlivku Sokostinoja pokračovat východním směrem přes bažiny, přes něž jsou položeny polorozpadlé fašiny. U chat je trojrozcestí, kde to správné je doleva – poměrně úzká pěšinka, naštěstí zde je vztyčen ukazatel s nápisem Sokosti. Stezka se poté stočí asi půl kilometru na sever, podél pravého břehu /směrem v našem pohledu, jinak by to byl levý podle směru toku/ potoka, který pramení výše nad sedlem Jaurutuskuru. Tam někde se taky objeví další přítoky, a v těch místech jsme náš výstup odpískali z důvodu mlhy, deště, nulové viditelnosti a kluzkých kamenů. Návrat na tábořiště po stejné trase.

Jezero Luirojärvi – Palovanganoja: výška 246 m, vzdálenost 12,18 km, nahoru 201 m, dolů 241 m

Stezka pokračuje podél západního břehu jezera Luirojärvi. Tato část treku se zjevně chodí mnohem méně často, než dosud popsaný úsek – všechny pěšiny jsou mnohem méně prošlapané, a taky zde není tolik vyjetých kolejí od čtyřkolek a skútrů. Mezi vrcholy Vasanlyömäpäät a Joukhaispää cestička vede podél potoka /zřejmě Palovanganjoki?/, jehož tok je třeba sledovat několik kilometrů až k tábořišti Palovanganoja, kde se nachází ohniště a pytle s palivovým dřívím, chybí dřevník a WC. Voda se bere z tohoto potoka. Nijak jsme ji neupravovali ani nefiltrovali, pouze jsme z ní vařili čaj, nějak déle jsme ji ale nepřevařovali. Těsně před tábořištěm je nutné řeku překonat broděním, což není nic příjemného kvůli tomu, že člověk si pak nemůže zahřát a prokrvit nohy chůzí.

Náročné místo přechodu je asi 2 km severně od jezera Luirojärvi, východně od jezera Harrilampi, kde řeka vytvoří meandr, v jehož okolí se nachází množství bažina a mokřadů, velmi obtížně schůdných. Nejsou přes ně položeny desky, a my je překonali až na třetí pokus velkým obcházením.

Palovanganoja – Rautuoja: výška 190 m, vzdálenost 7,75 km, nahoru 125 m, dolů 163 m

Stezka pokračuje podél řeky Palovanganjoki směrem k řece Suomujoki. Po několika kilometrech leží tábořiště Padagova, za nímž jsou nádherné peřeje řeky Palovanganjoki před soutokem s řekou Suomujoki.

Pozor je nutno dát na následující úsek, a vřele jej doporučuji jít tak, jak jsme jej šli my. Možností je totiž více, a všechny ostatní buď znamenají kilometry navíc kvůli hledání vhodného místa k přebrodění či mostu, anebo hodně rizikový brod Suomujoki s hladinou nad kolena.

Řeku Palovanganjoki je nutné překonat přes most, čímž se člověk dostane na pravý /pravý ve smyslu toku/ břeh řeky Suomujoki. V žádném případě, ledaže by vyjímečně byl nezvykle nízký stav vody, nedoporučuji zkoušet brodit řeku Suomujoki, jelikož je za běžných okolností prakticky nebroditelná. Každý, kdo se o to pokusil v opačném směru pochodu, než jsme šli my, si musel udělat několik kilometrů dlouhou zacházku k mostu Kotaköngäs a takto řeku Suomujoki překonat.

Podél řeky Palovanganjoki se poté pokračuje asi 4 km. Je potřeba si hlídat místo k přebrodění, optimálně je to na místě, kde se řeka začne stáčet východním směrem. Při brodu doporučuji maximální opatrnost, protože se nám stalo, že v místě brodu se šel Luboš večer koupat, a měl vody po prsa a začal ho tak strhávat proud, že měl co dělat, aby se dostal zpět na břeh. Stačilo by tedy při brodění o krok šlápnout vedle, a už by byl problém. Voda se bere odtud, ovšem díky vysokým břehům je její nabírání trochu náročnější, ale s opatrností se dá. Nijak jsme ji neupravovali ani nefiltrovali, pouze jsme z ní vařili čaj, nějak déle jsme ji ale nepřevařovali.

Tábořiště Rautuoja má zbudované ohniště a dřevník s dřívím, nic víc. Asi půl kilometru severozápadním směrem leží při břehu jezera Lankojärvi sruby.

Rautuoja – Rautulampi: výška 352, vzdálenost 8,92 km, nahoru 323 m, dolů 139 m

Od tábořiště je potřeba se vydat správným směrem. Místo leží na soutoku tří řek /Suomujoki ve směru přibližně severojižním, jedno z ramen Suomujoki ve směru severovýchodním a řeka Rautuoja ve směru přibližně severozápadním/. Je potřeba zvolit si poslední jmenovaný tok, který se posléze stočí a míří přesně západně. Řeka Rautuoja místy tvoří rozlivku, kde je obtížné postupovat v podmáčeném terénu dál, navíc je potřeba si přesně hlídat původní říčku a nesplést si přítok s hlavním tokem. U jezera Rautulampi, kde leží denní srub, končí divoká zóna parku, a začínají opět značené stezky, co je znát zejména na množství turistů.

U jezera Rautulampi leží stejnojmenný denní srub a v okolí je mnoho míst na postavení stanů, v době našeho příchodu jich tam bylo asi 8. Doporučuji ale se spíše vzdálit a pohledat si něco klidnějšího, jako jsme učinili my – tábořili jsme u toku Rautuoja, odkud jsme taky nabírali vodu. Nijak jsme ji neupravovali ani nefiltrovali, pouze jsme z ní vařili čaj, nějak déle jsme ji ale nepřevařovali.

Rautulampi – Niilanpää: vzdálenost 8,18 km, nahoru 289 m, dolů 239 m

U jezera Rautulampi je křižovatka stezek: jihozápadním a posléze západním směrem zmiňovaná stezka k sobím ohradám Niilanpää, západním a posléze severozápadním směrem značená stezka podél potoka Rautuvanganoja, vedoucí k chatě Luulampi, odkud je možnost vydat se buď do Kiilopää, nebo pokračovat do Saariselkä, a západním směrem neznačená stezka přes hory, vedoucí k sobím ohradám Niilanpää. Protože nám umřela buzola, museli jsme původně plánovanou neznačenou trasu vypustit, a vzít zavděk značenou, prvně zmiňovanou stezku.

Od jezera Rautulampi již vede dobře patrná a značená stezka, osazená tyčemi a křížemi pro skútraře, zabloudit není kde. Terén je skalnatý a vede třemi sedly široce otevřenou a větrem bičovanou krajinou až k rozcestí, kde se odpojuje neznačená stezka k Suomunruoktu, a odkud je to 1,6 km k sobím ohradám Niilanpää, kde leží ohniště, dřevník s dřívím, WC a denní srub.

Niilanpää - Kiilopää: výška 425 m, vzdálenost 4,4 km, nahoru 118 m, dolů 189 m

Jedná se o stejnou trasu, jako první den, pouze v opačném směru. Výhodou jsou pohledy na široce otevřenou krajinu při sestupu, kdy turista vidí pouze nekonečné lesy. Stezka je široká a značená modrými křížemi.

Zdroje

http://www.nationalparks.fi/en/

www.wikipedia.org